Svatý Václav. Svátek ve čtvrtek. Zavřené obchody. Ideální začátek dlouhého víkendu.
Razíme k našim do Lovosic, mého rodného města. Po obědě se místo siesty vydáváme s taťkou na jeho oblíbenou letošní trasu – okruh přes industriální zónu.
„Jdeme správně na hřbitov?“ ptají se nás cestou dvě paní. Obracíme je správným směrem, jdeme chvilku spolu. Nakonec přiznají, že nejdou na hřbitov, ale do hospody naproti. Ofiko se jmenuje U kaple, ale všichni místní jí stejně říkají U rakve.
Lovosice se docela rozrostly. Tam, kde je teď Lidl a obrovské sklady, byly dřív asi pole. Nebo jenom nějaký bordel. Nejspíš tudy vůbec nešlo projít.
Zato cestu kolem cukrovaru (dnes už bývalého) si pamatuju. Párkrát jsme si tu byli jako rodina zaběhat, když jsem chodil na základku. Taky jsem se tu přiznal k první pětce. Zrovna z matiky, kterou jsem měl docela rád. Čekal jsem čóro móro, ale naši to vzali sportovně. Jak jinak, když jsme zrovna běželi.
Vracíme se podchodem zpět do města. Je tu pouť. Davy lidí. Mezi nima se propletají dva turisti s hůlkama. My s taťkou.
Svatý Václav, přezdívaný též Hugo, dnes napekl srdce z lásky a prodává je na stánku. Hodně z nich je věnovaných babičce. Bodejť by ne, když ho vychovávala. Asi měla ráda i chemické pendreky a praženou kukuřici.
Některé atrakce se snaží vyprázdnit lidem obsah kapes a žaludku poněkud radikálním způsobem. Míjíme je s ledovým klidem chodce na túře.
Zato trio Zetorů mi v hlavě rozpumpuje mojí oblíbenou Jede traktor od Visáčů. Jednu z prvních pankovejch písniček, co jsem se učil na kytaru. Dá se zahrát na dvě struny.
Cestu si krátíme přes improvizované letiště, ale stíháme to ještě před přistáním helikoptéry. Lítá docela rychle, mrška.
Hodinka venku v téměř letním počasí. Směřujeme domů na kafe. Moc příjemná procházka. Díky svatý Václave, díky tati.