Od přerušeného přechodu Šumavy na začátku léta jsem chodil jenom krátké trasy. Většinou kolem deseti kilometrů, patnáct max. Dneska to chci natáhnout aspoň na dvacet.
Volím stejnou trasu, kterou jsem šel 1.10. 2021, téměř dva roky zpátky. Na Leontýnský zámeček. Byl taky pátek. Můj první den bez zaměstnání. Bez starostí. Bez pocitu, že dělám na něčem, co mi přestalo dávat smysl.
Užívám si ticha, lesa a svobody, stejně jako tenkrát. Možná i o něco víc.
Víc si všímám co je kolem mne. Zastavuji se, vracím se, těším se z drobností, jako sluníčko vykukující za stromem.
Tuhle odbočku jsem tenkrát minul. Úzká pěšinka, za plotem pes. Některé věci se nemění.
A jiné zas jo. Tohle byla vcelku nevábná loučka, rozrýpaná od divokých prasat. Místňáci si tu mákli, je to tu takové příjemně domácké.
Leontýnský zámek. Původně lovecký zámeček, dnes Domov Leontýn, chráněné bydlení pro klienty s mentálním postižením. Jeden si zrovna venku na lavičce čte. Mávám na něj, zdravím, mává mi zpátky a usmívá se. Já taky. Je to nakažlivé.
Voní to. Nádherně. Kdyby kolem mne nepoletovalo půl miliónu dvě stě padesát tři tisíc osmset dvacet dva mušek, které se mi snaží přistát na špičce nosu, tak si tu chvilku sednu a budu fetovat dříví.
O kousek dál na kopci potkávám cyklisty. „brej,“ volám zdálky na pozdrav. „Ahoj, jseš to ty?“ ozve se z druhé strany. Cože? Já tady, v oblasti nikoho, potkám bývalé kolegy z Avastu? Na cestě, kdy si připomínám, jak skvělé rozhodnutí jsem tenkrát udělal. Náhoda?
Chvilku plkáme jak jde život, ale mušky nemilosrdně ukončují náš ad-hoc meeting na meetince zuřivými pokusy o přistání na jakékoliv odkryté ploše.
Jejich obdivu a zájmu se zbavuji až na louce. Baví je to víc v lese.
Blížím se zpět k autu. Zapadající slunce barví všechno do oranžova. Mám za sebou dvacet kiláčků a je mi fajn. Jo, i delší trasy půjdou. Zítra si dám přestávku a v neděli někam vyrazím. Už naostro. V Akci Srdce.