1. října – na Nižbor

Celkem 35.69 km, nastoupáno 622.7m, celkový čas 7:38:09

A je to tady, začínáme. Vyhlídnul jsem si trasu, kterou znám. Jde jí různě zkracovat nebo prodlužovat, podle počasí a taky jak mi to bude šlapat.

V 9:00 jsem už on the road. Pohled zpět vypadá dost tajuplně. Být romantickým malířem, už bych vytahoval plátno a štětec, abych to stačil zachytit.

Pohled dopředu je o dost radostnější. Ano, chci jít tam, kde je modro. Svlíkám se do trička. Je říjen, ale vypadá to na dost pěkný, slunečný den.

Skála u Záhořan mi připomíná tu na Barrandově. Jsou to taky mořské usazeniny? Asi jo. Podle Záhořan je pojmenovaná i jedna geologická vrstva Barrandienu – Zahořanské souvrství. Podle ročenky vydávané Prahou je tahle vrstva i u Vyšehradu. To by mne zajímalo, jak to tady tehdá vypadalo.

„Kdopak je tu parazit?“ volám do koruny stromu a některé listy se začínají červenat. Dokonce i značka klopí uši.

Vybíhám kopec ze Záhořan (OK, vybíhám je dost silné slovo, spíš ho vyfuním). A zase ho sbíhám dolů k brodu v Hudlicích. Překračuji ladným krokem. Botka zůstala suchá.

Hospůdka u Jungmanna byla po COVIDu dost dlouho zavřená. Nová cedule hlásá Otevřeno. Na oběd od 11:00. Někdy to sem budeme muset s paní Columbovou zkusit.

Z vrby u Hudlického kostela se stal zelenostříbřitý hároš. Sluší jí to.

Je vítr, ale není chladno. Babí léto, nebo tropický podzim? Nejteplejší v historii měření. Ségra Lenka je na dovče v Egyptě, tak nám sem asi fouká teplý vzduch. Prý je tam 40° C, dost tepla na rozdávání.

Obcházím Máminku a než dojdu do Nového Jáchymova, rozhoduju se pro prodloužení původní trasy. Beru to po modré k Červenému kříži. Když byl Kryštof ještě v kočárku, občas jsme tu parkovali a šli po silnici k rybníkům do Jáchymova a zpět. Dřív to moc aut nejezdilo, dneska naštěstí taky ne.

Pepova studánka. Pěkně upravená, ale moc to z ní nekape. Ještě, že mám v termosce čaj.

Kolem této lesní hromady jsem už párkrát šel. Obrovská změť kořenů a větví mne fascinuje. „Nemá pod ní doupě nějaká lesní příšera? Ožívá v noci?“ Fantazie pracuje na plné obrátky.

Průsek v lese. Výhled na Berounku. Podzimní klid. Jsem rád, že jsem si tudy udělal prodlužku.

Sváčooběd si dávám na nádvoří Nižborského zámku. Jsem ostuda, ale ještě jsem tu nebyl na prohlídce. „Čeká mne něco přes patnáct kiláčků domů a nohy se začínají lehce ozývat!“ vymlouvám se i dneska. Tak snad někdy jindy.

Berounka je hodně pod stavem, přes jez to jen tak tak teče. Oproti dubnu, kdy byla zatopená i lávka nad rybím přechodem, je to dost rozdíl.

Šlapu dál. Je neděle, potkávám hodně cyklistů i rodin s dětmi. Každý si chce užít poslední záchvěvy sluníčka. Chápu to. Já taky.

Jenom kapitán téhle jachty to už pro letošek zabalil a radějí si jí užívá za plotem na zahradě. Aspoň mu nikam neuplave.

Obrovité dýně nepřátelsky pozorují procházející turisty. „Jen počkejte o Halloweenu!“ temně si mručí pod vousy. Neodvažuji se přiblížit na méně než pět metrů.

„Už tam budem?“ ptám se za lávkou u Berouna sám sebe jako oslík. Cesty známou trasou mají výhodu, že člověka jen tak nic nepřekvapí. Jenom když mu dojde, že musí ujít ještě deset kiláčků, tak v něm lehce hrkne. „Ale to dám,“ říkám si. „První den akce srdce, přeci bys nejel domů z Berouna BUSem!“

„Jéé a můžu na kačery?“ Dostávám sice od paní Columbové svolení, ale vím, že by jí to přišlo určitě líto, že nemohla se mnou a tak nejdu. Kecám, zase výmluva. Nebylo v tý knížce od Cormaca něco o kačerech?

Kilometry po rovince naskakují, jenom mám žízeň. Zastavuji se na lavičce u bazénu, dopíjím čaj a těším se domů. Sprcha, pivko a pochlubit se v týmu kolik jsem ušel. A nejsem jediný, kdo se dneska hecnul. Náš skvělý tým Sukovice je na prvním místě!

Jak jsme na tom?