2. října – Svatý Jan pod Skalou

Celkem 16.47 km, nastoupáno 334.3m, celkový čas 3:17:00

Vyrážím opět ráno. Těsně po deváté už tyčkuji u Berounky. Ne že bych byl tak nadšené ranní ptáče, ale odpoledne se potřebuji připravit na večerní lekci Czechitas.

Nízké dopolední slunce, absence davů, ztišená Berounka, výhled na skály, kde dneska nikdo neleze. Nebýt hluku z protilehlé kamenodrtičky, tak je to úplná idyla. Aspoň mám o jedno rozhodování méně – ne, po druhém břehu zpátky dneska opravdu nepůjdu. Práší to až na druhou stranu.

V Srbsku to beru do kopce po zelené. Tuhle cestu znám spíš z druhé strany. Minu odbočku do lomu na Chlumu. Zdálky je vidět prašný oblak, asi se tam dneska taky maká o stošest. A to jsem si myslel, že je to opuštěný lom.

Tři jabloně samy v sadu. Spadaná jablka, tečky pozdních impresionistů. Kružnice, elipsy, betonová přímka. Hostim. Ale koho?

Skála, pod ní svatý Jan. Ale žil tam poustevník Ivan. Bořivoj (ne ten stavitel, ale ten první, co bydlel s Ludmilou kousek odtud na Tetíně) mu postřelil laň. A po smrti Ivana na tom místě postavil kapličku sv. Jana. Protože si to Ivan přál. Ale ještě v roce 1420 se tomu tam říkalo Svatý Ivan ve skalách. Tak nevím. Je to lehce zamotané, ale píšou to na internetu, tak to musí být pravda. Nynější kostel ale nepostavil žádný Ivan z jeskyně, ale Kryštof Dienzenhofer, stejně jako kostel v Králově Dvoře.

U Dubu na Herinkách mne zastavuje skupinka studentů. Mají dotazník v angličtině. Ale překládají mi ho do češtiny.

• „Jak často tudy chodím?“ Nevejdu se do škatulek. Myslím, že tak 4x do roka. Shodneme se, že je to něco jako jednou za měsíc.
• „Jak daleko to mám odtud na městskou hromadnou dopravu?“ Hmm, bojím se říct, že jezdím autem a parkuju pod nemocnicí. Co když jsou z Letze Generation a budou se ke mně chtít přilepit? Ale jasně, už to mám – u nemocnice je přece i zastávka BUSu. „Tak půlhoďky,“ oddychnu si nad správnou odpovědí. To, že o víkendu jezdí bus opravdu řídce a po večerech vůbec, nebudu do dotazníku rozpitvávat.

Když otočí na další stránku, začnu se zajímat o to, kolik těch stránek vlastně je. „Jenom dvě,“ uklidňuje mne. Rychle si čtu otázky dopředu, abych mohl odpovědět dřív, než mi je stihne přeložit a položit. Máme to za sebou. Tak snad jsem přispěl k nějakému zajímavému statistickému průzkumu, nebo aspoň ke školnímu projektu. Tipnul bych si, že dneska moc lidí nepotkali. Ale aspoň se místo školy prošli v přírodě.

K autu se dostávám těsně po poledni. Kratší, ale pěkná procházka. Díky moc našemu super týmu a akci srdce, že jsem se nechal vyhecovat. Po dvou dnech máme 160km, to je fakt slušné.

Jak jsme na tom?