7. října – Brdy – dopadová plocha Tok

Celkem 28.56 km, nastoupáno 660.5m, celkový čas 6:13:25

Poklidná sobota. V půl desáté parkuji u konzumu v Zaječově.

Žasnu nad „citlivou“ přestavbou barokního štítu. Dveře, které vypadají jak vchod do obchodu a přitom venku nikam nevedou? Ehm, co k tomu říct? Raději nic.

Nekomentuji ani výbušné prostředí zdejší školy. Místňáci jsou fakt drsná parta. Začínám se trochu bát, co ještě příjde.

Uf, dobrý, konečně v lese. Pohodové stoupání. Modro, slunce, kraťásky, ale i docela chladný vítr. Kopeček na zahřátí se hodí.

Bývalé vojenské letiště. Postavené už Němci. Co tady asi mohlo přistávat? Na Boeing 737 to úplně nevypadá, ta plocha není zrovna dlouhá. Musím to poslat taťkovi. Baví ho létat na simulátoru. Třeba bude vědět.

Blížím se k dopadové ploše Jordán. Slouží už od roku 1930. Trénovali tu nejen dělostřelci, ale testovaly se tu i bunkry a opevnění. A letecké bombardování. Tady už procházka lesem může být fakt „vo hubu“.

Kulometné okénko z opevnění u cesty se tváří dost nepříjemně. Projdu? Neprojdu?

Prošel jsem. Z téhle strany to vypadá na dopolední idylku. Ale nevím, jestli bych tady jako voják chtěl trávit mládí.

„Brdy nejsou jen CHKO, ale i CHOPAV,“ hlásá jedna z tabulí naučné stezky. A skutečně, pramenů, potůčků i louží je to dost.

„To jako fakt tudy, do kopce tímhle průsekem?“ mžourám nevěřícně do sluníčka a raději trasu porovnávám s mapou. Minesweeper není moje oblíbená hra. Přede mnou vidím skupinku. Už jsou na kopci. Tak asi jo, tudy.

Předbíhám skupinku. Odměnou je mi kochací výhled.

Tok. 865 m n.m., nejvyšší vrchol Brd a Středních Čech. Jasná inspirace pro TikTok. Jenom rozhled tu není žádný, je to úplně plochý kopec. Asi proto je tu další dopadová plocha. Nebo tu dřív kopec byl a teď už je to jenom plocha?

Na dopadovou plochu dopadla i lavička. A na ni můj baťoh se sváčou. O lavičky byla cestou docela nouze, vojáci asi žádné nepotřebovali. Jsem rád, že se tu můžu v klidu najíst.

Některé louže na cestě jsou opravdu impozantní. Tank by tu asi neutonul, ale my pěšáci to raději obcházíme.

Bunkr na Houpáku. Konečně výhled. Nejsem sám, kdo měl nápad dojít až sem. Trávy se vlní jak někde v tundře.

Dole pod kopcem zas rostou břízy. Jak na fototapetě.

Kolem lesní obludy se opatrně proplížím. Naštěstí spí hlubokým odpoledním spánkem. Asi měla k obědu něco dobrého.

Blížím se zpět k Zaječovu. Zdálky vidím ulomenou skálu. Že by někdo zkusil radiolokátor? Na poli tu rejdí tři lidi s minohledačkama. Inu, každý máme nějaký koníček.

Někdo si plot zdobí hrníčky, jiný bombičkou. Brdy jsou opravdu svérázné.

Jak jsme na tom?