Celkem 28.02 km, nastoupáno 574.1m, celkový čas 6:03:09
Minulé dny jsem nechodil žádné dlouhé trasy. Občas jsem vyrazil na Máminku (o víkendu i s Kryštofem a Terkou), jednou jsme byli s paní Columbovou i na obědě ve Zdicích, ale jinak to byly spíš kratší, ale pravidelné procházky. Když se dívám 17.10. na předpověd, je to jasné – zítra bych mohl zas vyrazit na celodenní výlet.
Ráno hledám nohavici od mých nových kalhot. Někdy v létě jsem ji odepnul a od té doby ještě nepřipnul. Kraťásky do teplot kolem bodu mrazu mi přijdou přeci jen příliš odvážné. Jednu nohavici jsem našel, ale druhá se někde schovává. Není v baťohu, na věšáku, na židli, prostě nikde. „Není ve špíně?“ přidává se do hledací čety paní Columbová, když vidí mojí rostoucí frustraci. Projíždím moje klasické úkryty ještě jednou. „Mám ji, už ji nehledej,“ volám za chvilku. Byla v baťohu. Tam, kde jsem před chvíli hledal. Jenom z něj bylo potřeba všechno vyházet a na černém spodku tu černou nohavici objevit.
Hážu tam všechno zpátky, přídávám čaj v termosce, beru si i merino čepičku, rukavice a nákrčník. Je kosa, mlha, začal podzim.
Na chaloupce v Chaloupkách/Neřežíně už vyrostly dokonce rampouchy. Vsadím se, že v noci svítí.
Kopec zahřívá a dokonce se objevuje sluníčko. Zatím v mlze. Atmosféra jak ze Psa baskervillského. Snad odněkud nevyběhne.
Každým výškovým metrem posouvám nebe víc do modra. A teplotu o pár stupňů nahoru.
„Hurá, jsem nad mraky!“ Za půl hoďky z parkoviště. Chození po Brdech v inverzi má svoje výhody. Čepičku měním za klóbrc, bundu strkám do baťohu, ale jinak zůstávám přioblečený. Na opalovačku v kraťasech to už fakt není.
„Ratatatata, ta ta!“ Aha, asi jsou dneska střelby. Krátké dávky ze samopalu. Vojenský prostor je blízko.
„Buuuuuuuummmmmmm!“ Ty jo, to bylo jako když vedle uhodí blesk. Ozvěna to ještě znásobila. Něco mi říká, že dnes to bude zvukově podbarvené něčím jiným, než zpěvem ptáků.
„Mám vůbec jít dál?“ řeším na Jindřichově skále. Koukám, jestli neuvidím kde to bouchá. Nic nevidím, jen zříceninu Valdek na protějším svahu, kudy dneska půjdu. Rachot je ale někde o hodně víc napravo. Je rozhodnuto, jdu dál. Střílí se někde mimo mojí trasu.
U Bílého křížku si pomalu začínám zvykat. Vím, že jsou to cvičné střelby, jsem v bezpečném prostředí. Jak to asi vnímají ti, co jsou někde v první linii? Na Ukrajině? V Izraeli? Těžko na to nemyslet.
Přestává legrace (jako kdyby dneska vůbec začala). Asi jsem blíž, než se zdálo. Na malou jdu raději na druhou stranu silnice. Abych něco neodpálil.
„Boudo budko, kdo v tobě přebývá?“ Ne, nahlas se raději neptám. Vím, že mimo myšky Hrabalky, žabky Kuňkalky a zajíčka Ušáčka se do ní stejně nikdo další nevejde. Možná bažant Vojáček, ale o něm v pohádce není ani slovo.
Valdek. Zřícenina gotického hradu z 13. století. Vstup zakázán, asi se to řítí ještě víc. Obědvám na lavičce u hradního příkopu. Fajn výhled. Na sezení to ale moc není. Čaj nalitý z termosky stydne do dvou minut, já do deseti.
Jdu po silnici, hraničící s vojenským prostorem. Střelba zní už jenom z dálky. Před náklaďáky se dřevem nebo vojáky raději uhýbám na krajnici. Jsou tu víc doma.
Kdopak si asi postavil tenhle hrad? Kolik století vydrží, než se z něj stane zřícenina? Ale výhled má pěkný.
To zvířátka ve Felbabce si postavili jinší chaloupku. Klobouk dolů. Mají větší stavební talent než já.
V dálce na poli se vyvalují tři srnky. Fotím je, i když vím, že rozeznat ty tři hnědé pixly bude docela těžké.
Soustava rybníku nad Mrtníkem. Jsou v kopci. Pasou se kolem nich koně. Jeden z nich je bělouš. Na fotce není.
Jméno obce Mrtník je odvozováno ze staročeského slova mrt, což znamenalo staré chrastí. Druhý výklad připouští, že se původně mohla jmenovat Brtník.
Zdroj: Wikipedie
Na Poslední leč zve plakát na místní nástěnce. „S Polívkou?“ ptám se paní Columbové. Ale když vidím zkamenělého medvěda (nebo je to bobr?), přechází mne sranda. Myslivci tu musí být tvrdí hoši.
Zpět k Neřežínu se blížím podle přehrady Záskalská. Pár skupinek rybářů si tu užívá podzimní odpoledne. Taky jsem si tu dnešní procházku užil.
Jak jsme na tom?
