Přeskočit na obsah

První post-COVIDová Berounka

Celkem 10 km, nastoupáno 43 m, celkový čas 1:53:10

Už jsem si myslel, že se mi virus který obkroužil celý svět vyhne, ale přeci jen mne dostal. Přepadl mne zákeřně někde v Praze, při mé minulé procházce na Vyšehrad. „U Libuše? Na výstavě? Na náplavce? V metru? V servisu?“ ptám se sám sebe dva dny po procházce, když teploty atakují 40°C. Paní Columbová naskakuje na teplotní vlnu o den později. Vlastně ani nevíme, jestli je to COVID, nebo jen horší chřipka. Nestihli jsme si ani dojít do lékarny pro testy.

Po šesti týdnech otravného kašle, únavy a procházek maximálně do obchodu pro chleba, už mi to ale nedá a musím jít zkontrolovat Berounku.

„Hurá, je tam,“ raduju se. „Ale je dost vysoko, teda,“ uvědomuji si, když přicházím blíž. Na to, že je půlka února je totiž dost teplo a kdo ví, jestli na horách neroztál všechen sníh.

Tam, kde je běžně břeh a dá se sejít k řece, je slušná zátočina s ostrůvkem.

Skála je po dešti černá a leskne se, jak kdyby byla z kovu. Třeba je opravdu ze stříbra a jsem první, kdo to odhalil.

„Copa nám to tam a druhé straně kutají? Že by taky stříbro?“ Na cyklostezce pod drtičkou vápence se pohybuje těžká a ještě těžší technika. Asi už makaj na opravě koridoru mezi Karlštejnem a Berounem. Půjde to vůbec po druhé straně projít?

Teoreticky asi ano, žádný zákaz na odbočce vidět není, jen spousta varovaní. Proplétat se na úzké cestě mezi bagry a náklaďáky mne ale vůbec neláká a beru to zpátky stejnou cestou, kterou jsem přišel. Ušel jsem svých deset kiláčků, můj letošní rekord. Coronavirus je zatlačen zpět. „Na mne si jen tak nepříjdeš,“ volám směrem k Wu-Chanu.