Přeskočit na obsah

1. Litoměřice – Poplze

Celkem 34.76 km, nastoupáno 295 m, celkový čas 9:14:11.

„Nechceš si vzít s sebou?“ ptá se mne taťka u snídaně. Dávám si francouzské brambory, oblíbené jídlo z dětství, které miluju až do dneška. Tedy pokud jsou domácí. Ty připečené z jídelny nemusím.

Chvilku váhám. Měl jsem je včera k véče, dneska k snídani, dám ještě jednu várku cestou? Ale jo, mám je fakt rád. Lepší než rohlík se salámem. Ten asi budu mít po cestě často.

V 8:20 nastupuji do Opárenského expresu směr Litoměřice. Jezdí jenom o víkendech a svátcích a tak mám z pekla štěstí. První máj je totiž svátek. Svátek práce, který se slaví tím, že se nepracuje. Nedává to moc smysl, ale lepší, než jít s mávátky povinně do průvodu.

Litoměřice mají pěkně opravené náměstí, radost pokoukat. Mířím rovnou k mostu přes Labe. Sluníčko začíná pražit, ale vítr to teplo zas odfoukává.

Konečně jsem za mostem. Nárazový vítr byl docela prudký, klobouček jsem si raději zastrčil do kapsy.

Tak tady se stéká Ohře (vpravo) s Labem. Co mne na cestě k pramenům čeká? Ujdu to? Jsem z toho lehce nervózní, ale počasí mi jasně dává najevo, že mi fandí.

Terezínská pevnost. Důmyslný zavodňovací systém umožňoval zatopení jednotlivých příkopů a kotlin vodou z Ohře. Na tuhle pevnost nakonec nikdo nezaútočil. Ani se nedivím, tyhle hradby bych zdolávat nechtěl.

„Koho to vidí mé bystré oči? Není to pocestný? Je to pocestný!“ vybaví se mi hláška z Cimrmana. Ale nakonec to není pocestný, ale ségra Lenka s rodinkou. Přišli mne na začátku mého putování pozdravit a podpořit.

„Kudy půjdeš podle Ohře kolem Stráže? Já tam jel na kole a je to tam samá úzká cesta, kopečky a vojenský prostor,“ děsí mne hned na začátku Jirka.

„Nevím, někde tam trasa je, ale to je ještě daleko,“ nenechám se vyvést z míry.

Setkání mne dost nabilo energií. Když jsem se před nimi pochlubil, že jdu až do Německa, tak tam prostě musím dojít.

„Jéé, veteráni!“ Obdivuji je raději potichu, co když je Fiat převlečený za Ladu tady na vsi normální auto? Ale je tam i VW mikrobus a všechna auta jsou krásně naleštěná. Jsou to veteráni.

Za Písty jsem minul odbočku. Když jsem to po čtvrthoďce zjistil, zkusil jsem jít polní cestičkou rovnou k řece. Končila kopřivami a srázem. Tudy ne. Zašel jsem si tak čtyři kilometry. Odměnou mi ale byla krásná cesta lesem s padlými stromy. Daly se obejít.

Poučení: když mineš odbočku, vrať se po stejné cestě tam, kdes ji minul.

Odlehčuji si baťoh ujídáním a upíjením zásob. Žízeň mám už od začátku. Místo toho, abych se v pohodě napil, šetřím si těch svých litr a půl vody na „později“. Mám strach, že ji budu mít málo. Je vidět, že je to první den putování. Tuhle blbost snad už neudělám. V Budyni se pořádně dopíjím a stejně mi polovina zbývá.

V restauraci Dvůr Perlová Voda se ještě pořádně dopucnu. Je sice teprve něco po čtvrté hodině, ale počítám, že to byla moje večeře.

Docházím k chatě, otevírám vodu podle návodu a děkuji ségře Janě za perfektně připravenou chatu na dnešní přenocování. Ještě zkouknout romantický západ slunce a šup na kutě.

Snídaně: Francouzské brambory u našich.

Oběd: Francouzské brambory po cestě.

Večeře: Skvělá kachnička s červeným zelím v restauraci Dvůr Perlová Voda. K tomu jejich Summer Pale Ale a zákusek Míša. Stálo to za to.

Ubytování: Na chatě.

Útrata: 35 Kč vlak, 850 Kč jídlo.