Přeskočit na obsah

2. Poplze – Louny

Celkem 32 km, nastoupáno 501 m, celkový čas 7:56:23.

Vstávám před sedmou, dokonce bez budíka. „Co si dát k snídani třeba… Francouzské brambory!“ Vyhodnocuji to jako skvělý nápad. Snad si tím nevytvářím nějakou závislost. Gumový rohlík od včera nabízím kachnám.

Poklidit. Sbalit. Namazat se (sluníčko opět svítí, ale vítr teplotu sráží do snesitelných teplot). A hlavně nezapomenout dopsat chatový deník (tradice psaní chatového deníku se udržuje už od dědečka). Ještě se rozloučit se sousedama (včera nevěřili, že jsem přišel pěšky z Litoměřic) a jdu.

Ještě v chatové osadě na mne někdo nastražil paňáka. Má snad čtyřicet políček. „To jsme si děcka nedomluvili!“ S hůlkama a baťohem skáču jako laňka.

Sloni, sloni, jak si vlastně povídáte?
Sloni, sloni, jakou máte řeč?
Sloni, sloni, jak si vlastně povídáte?
Sloni, sloni, jakou máte řeč?.

Vím, vím, jsou tam krávy, ale co kdyby se tam objevil slon?

Někdo mi volá. Aha, paní z hotelu Merlot, kde dneska budu bydlet. „Předchozí host bohužel nechal pokoj v takovém stavu, že vám ho nemůžeme dneska nabídnout. A bohužel máme jinak plno.“

Dýchám zrovna do kopce a puls se mi zrychluje do červené zóny. Co jako mám teď dělat? Kde budu bydlet? Signál je tu naprd. Jak něco tak narychlo seženu?

„Tak jsem vám raději zarezervovala pokoj jinde, v Hotelu u Radnice,“ pokračuje paní. „Jestli to v Lounech znáte,“ pokračuje (ne, znám tam jenom náměstí), „tak, je to hned u náměstí. Ještě jednou se moc omlouvám.“

Je to zlato. Profesionálka. Nenechala mne ve štychu. Poprosím ještě o info do SMSky. Jistota je jistota, určitě bych jméno hotelu zapomněl hned za zatáčkou.

Výhled na Středohoří v blankytu je dneska úchvatný. Být Filla, tak si tady sednu a maluju. On byl původně kubista-expresionista, ale po roce 1947 se dal raději na krajinky. Hazmburk a další kopce Českého středohoří maloval docela často.

Zaseješ drony a sklidíš řepku. To je pech. Asi se to osivo lehce pomíchalo s něčím od Andreje.

Krásná vyhlídka. Ona se tak jmenuje. Že by ji tak pojmenoval Čech Svatopluk Čech? Taky se jí totiž říká Čechova. Asi mu myslím bylo blbý si ji rovnou pojmenovat po sobě.

Alej. Z pomrzlých jilmů. V dubnu byla nejdřív vlna veder a pak přišel mráz. Pankác s kámošema Servácem a Bonifácem se dostavil tentokrát o tři týdny dřív, ale zato v plné síle.

Oldřichův dub se tváří, že se ho tyhle drobné výkyvy v počasí netýkají. „Byl jsem tu před vámi, budu i po vás,“ hučí si větve ve větru. Jen aby.

Peruc. Starobylá vesnice (pardon, městys) se zámkem a barokním kostelem svatého Petra a Pavla. A taky tu mají v místním obchůdku Tuňáka s vejci. Nostalgicky si ho kupuji k obědu. Nenašel jsem v něm ani tuňáka, ani vejce. Ale aspoň šlo do té hmoty s olejem dobře namáčet rohlík.

Kolik toho asi slyšely tyhle vrby? A povídají si i spolu?

Kostel sv. Jakuba Většího ve Slavětíně. Románský základ z 13. století, s gotickou přestavbou. Vevnitř zdobený malbami ze 14. století. Měl bych se sem někdy mrknout, když bude otevřený. Nejlíp s paní Columbovou.

… a já si tu dám Miňonku. „Tenhle obraz se ti moc povedl,“ chválí mne moje hůlka.

Tuhle část Prahy moc neznám. Jen se mi nezdá, že je tak blízko u Loun. Budu se na tuhle geografickou záludnost muset zeptat nějakého odborníka.

Hamm a Vögele. Postavičky jak z animáče. Ale dneska už maj padla.

Z Loun jim jede naproti Vláček Kolejáček. Když jsem tuhle pohádku poslouchal, vždycky jsem mu fandil. Líbilo se mi, jak byl neposlušnej a prostě si jel kam chtěl. Škoda, že mu došlo uhlí, mohl projet až přes hranice. Nakonec sám rád musel uznat, že zpátky v dolech mu bude nejlépe. Ach jo. Některé pohádky nemají dobrý konec.

„Nechceš ke koprovce?“ ptám se SMSkou paní Columbové. Já totiž koprovku nesnáším, ale jak nejsem doma, tak maj myši pré. „Ty nugátové, prosím.“ A já jsem tipoval, že ke koprovce půjdou nejlíp švestkové.

Hotel u Radnice je přímo vedle galerie. Malují tam. Slušný rozměr plátna. Váleček se hodí.

Hůlky si pochvalují výhled z okna na hradby. Já se rychle sprchuji, zapínám ruční pračku a honem na večeři do Merlotu. Jo, jak jsem tam měl bydlet. Když jsem šel před dvěma lety tuhle trasu, tak jsem si tam moc pochutnal. A dneska taky.

Snídaně: Francouzské brambory (už počtrvrté, heč).

Oběd: Rohlík a tuňák s vejci z konzervy. Rybu i vajíčka to vidělo jen zdálky.

Večeře: Grilovaný losos s omáčkou z dijonské hořčice + Jahody s mascarpone na ořechové oplatce v Merlot Louny. Musel jsem si trochu spravit chuť.

Ubytování: Louny, Hotel u Radnice, jednolůžko. Jednoduchý, účelný pokojík, dokonce s ledničkou. Jen prodlužku u stolu mohli mít delší, aby se dala někam frknout v pohodě nabíječka.

Útrata: 861 Kč jídlo, 900 hotel