Přeskočit na obsah

5. Kadaň – Velichov

Celkem 36.36 km, nastoupáno 489 m, celkový čas 8:41:21.

Je pošmourno. Ventusky taky hlásí přeháňky. Bundu si balím nahoru do baťohu. Kdyby náhodou.

Každé ráno si říkám, že bych chtěl vyrazit před devátou. Ale většinou mi to vyjde tak na čtvrt na deset. I dneska. A to i přesto, že penzionkem ráno kolem sedmé pípá alarm. Asi místo budíku. Při snídani se paní omlouvá. Kvůli alarmu dokonce zapomněla dát na stůl hořtici. A bez ní bych párečky nesnědl. Zato mají skvělé palačinky a buchtu.

Svatou bránou odcházím směr Klášterec. A taky Stráž, o které mi Jirka tvrdil, že jsou tam pěkně úzké cestičky. Inu, uvidíme.

Za jezem začíná nabřeží Maxipsa Fíka. Je neděle ráno a moc lidí tady teď není, ale dokážu si představit, že to tu jinak žije. Teď se asi děti dívají na Studio Kamarád. Existuje to ještě?

Vybavuje se mi večerníčková znělka Maxipsa Fíka. Byl to můj oblíbený večerda. „Pá da pa pa pa pampadadam, pá da pa pa pa pááá…“ Dobře se na ní šlape. Tu z hlavy jen tak nevyženu.

Jak se asi lidi podepisují na tuhle skálu? Doplují lodičkou pod ní a šplhaj nahoru? Nebo slaňují shora? A proč se tam vlastně chtějí takhle zvěčnit? Chodí ještě Irena s Tonym? A Jindra s Marií? A co na to Milan H.? Dostal se z nich nejvýš, ale zůstal sám.

Klášterec míjím jen po okraji. Netušil jsem, že tu jsou i prameny a lázně. Kdyby nebylo teprve po jedenácté, zastavil bych se tu klidně na zmrzku a kávičku.

Ohře je tu znatelně dravější. Pramičky ani přístavy u chatek nevidím. Tady by asi nešlo veslovat proti proudu jen tak lážo plážo. Ale splouvání na kánoi by tu mohlo být superiorní.

Dneska už druhý kopeček. A s výhledem. Řeka se tu klikatí jak symbol Slytherinu.

Vyhlašuji soutěž o nejstarší vrbu. Přihlásila se tahle madam. „Kolik Vám je?“ ptám se. Neodpovídá. I tohle tajemství si nechává pro sebe.

Přicházím k mohutnému náhonu u jezu Černýš. Dřív asi poháněl pilu. Některé domy nezapřou svůj německý původ. Marně luštím scházející písmenka. Na to mi Duolingo nestačí.

Za Perštejnem se odpojuji z cyklostezky. Konečně pěšinka těsně podle vody. Jak prorokoval Jirka. Tady bych na kole jet nechtěl. „Cink cink,“ předjíždí mne dvojička s bágly na těžko. Když přeskakuju asi pátý strom spadlý přes cestu, nechápu, jak tudy mohli projet. Aha, už je vidím před sebou. Statečně tlačí kola v písku a přenášejí je přes další zátaras. Respekt.

„Neřádil tady Lesní duch?“ dumám nad stromem na střeše chatičky. Tenhle horor byl jedním z prvních, co jsem viděl na videu. „Jestlipak by mne dnes vyděsil stejně jako kdysi?“ Sledovat ho v téhle chatičce, tak určitě jo.

Májku jím tak jednou ročně. Letos to vyšlo na 5.5., k oslavě Pražského povstání. Tak zase za rok, jo?

Začíná pršet. Docela slejvák. Ale než dojím, tak je po něm. Přístřešek se stříškou mne zachránil. Ani mi nenapršelo na housky.

Zákaz koupání? Ne, je to Zákaz houpání! Fuj, tahle lanová lávka se mi ale vůbec nelíbí. Přejít ji ale musím. Od Boče se nedá nikam jinam od-Bočit. Vítr se do ní opírá tak, že v půli trochu vlaje. Přešel jsem. Jsem hrdina.

„Taky bych si na chvilku u křížku lehnul,“ závidím stádečku jejich odpolední siestu. Ale kilometrů do cíle mám ještě spoustu, žádné flákání nebude.

Je neděle a nikdo si tu se sapíkem dneska nehraje. I tak si to přes les nezkracuju a jdu jen po řádně vyznačených cestách. Brdy a jejich dělostřelecká střelnice s nevybuchlou municí mne vycvičily.

Pramen Korunní kyselka. Podle mapy jsem si myslel, že to bude něco zajímavého. Že se možná budu moc i napít. Lehce jsem si kvůli tomu i zašel. Ale v tomhle bych si raději ani nohy neumyl. Opravdový pramen je asi kousek nad, v oploceném areálu, kde jsou moderní velké čisté cisterny.

Spustila se mi při smrkání krev z nosu. Ta Stráž je podivný místo. Jdu pomalu, protože se bojím dýchat nosem. A pusou už to moc neumím.

Slejvák. Stráž je skvělý místo, postavili tu pro mne autobusovou zastávku, kde se můžu schovat. Než se rozhoupu, že si obléknu bundu, začne svítit sluníčko. Májová přeprška.

„Zákaz vstupu, sesuv skály,“ vítá mne cedule pár kiláčků za Stráží. To snad ne, kudy bych to jako měl obejít? Nebo se mám vrátit? V mapách žádná uzávěrka nebyla. A přitom to nevypadá jako něco úplně nového. Vedle cedule a červenobílé pásky je normálně vyšlapaná cestička. Ale co když tam budu muset někde ručkovat po skále nad řekou?

„No prostě půjdu kam se dá a uvidíme,“ rozhoduju se pro akci. Vracet se mi opravdu nechce. Jdu.

Slyším, že někdo jde proti mně. Ha, už ho vidím, dokonce táhne kolo. „Jde to projít?“ ptám se lehce vyděšeně. „Jo, jen je tam spadlej kousek skály, ale to se stalo někdy před dvěma rokama.“ Děkuji proticyklistovi. Když to prošel on, tak já taky.

Aha, tak to je jenom tohle? Ještě, že jsem se nevracel. Dávám si za dnešek už druhého bobříka odvahy.

Nerozhodí mne ani průchod Údolím vlků. Červený čepeček, ani bábovku a víno pro babičku nemám a o nic jiného jim stejně nejde. Navíc mne cestou míjejí dvě policajtská auta. Obě s rozsvíceným majáčkem a houkačkou. Na silnici přes les. To už je podezřelý.

„Neviděl jste staršího pána?“ ptají se kluci na kole, které míjím. „On se totiž nejspíš ztratil a hledaj ho policajti.“ Aha, tak proto. „Ne, nikoho jsem nepotkal.“ Kluci to obracejí zpět.

Vojkovice. Slejvák. A pořádnej. A není tu žádná autobusová zastávka poblíž. Zahazuju hůlky, sundavám bágl a rychle z něj vybaluju bundu. A ještě nepromokavou suknici. Kde je? Jo, tady v tom pytli. Uklidit ručníček, ať ho nemám úplně promoklý. Honem schovat mobil do nepromokavého krytu. Málem jsem na něj zapomněl. Napršelo mi lehce do báglu. Stress. Že já blbec jsem si to líp nepřipravil.

Čekám, že za chvilku zase vysvitne sluníčko, ale vypadá to bledě. Nebo spíš šedě. Jdu. Děšť se trochu zmírňuje.

Ve Vojkovicích u mostu je otevřená hospoda se zahrádkou. Že bych tu chvilku přečkal? „Ty vole koukni na něj!“ obdivují místní už zdálky mojí skvělou suknici. Aha, tak asi půjdu raději dál. Co kdyby ji chtěli půjčit.

Poslední tři kiláčky v dešti. Bunda je skvělá, suknice taky. Jde se poměrně dobře, ale už se těším do hospody a penzionu U Lípy. Snad budou mít něco dobrého.

Hospoda je zavřená. V neděli mají jen do 14:00. Je půl šesté. Jak se ubytuju? Z vedlejšího baráku, který má na sobě sud, volá chlápek, ať se jdu schovat před deštěm k němu. „Ty už maj zavříno,“ sděluje mi, když se ptám na penzion, „zkuste jim zavolat.“

Nechce se mi v dešti vybalovat telefon. Obcházím hospodu. Z otevřené garáže jede slušnej metal. „Haló, je tu někdo?“ drze se cpu dovnitř. Nikde nikdo. Radši padám ven. Zkouším to z druhé strany. Slyším hlasy. Ne, není to radio, někdo je uvnitř v kuchyni. Ťukám na okénko.

„Vy jste ten na penzion, pojďte, já vás pustím tudy,“ otevírá mi pán boční dveře a konečně jsem v suchu. „Mám vám rovnou jedno natočit?“ odhaduje správně mojí náladu. „Mám tu Plzeň, …“ Dál už nic říkat nemusí. Než si stačím otřepat kapky z oblečení a baťohu, už přede mnou jedna stojí. Hospoda je sice ofiko zavřená, ale čekali na mne. Kromě hospodského/majitele je tam ještě pár jeho známých.

„Tady jste v kraji Bechera, dáte si s náma jednoho?“ Taková nabídka se neodmítá. Kecáme. Ptají se odkud jdu i odkud jsem. „V Berouně jsme hráli, tam v pivovaře. Jo a Králův Dvůr – není tam taková hospoda, co se jmenuje po nějakým divným zvířeti? Tam jsme taky hráli.“ Svět je malej. Potkám se ve Velichově s lidma, kteří znají u nás hospodu Pásovec. A pan majitel hraje na basovku s Brutusem. „Občas,“ říká. A v Hospodě U Lípy pořádá i koncerty a festivaly.

„Nechcete ještě něco k jídlu, než se půjdete ubytovat?“ ptá se starostlivě pan majitel. Tak to jsem nečekal. Už jsem byl smířený s tím, že dojde na mé železné zásoby. Poctivá hrachovka s klobáskou i gulášek s pěti do mne zahučí dřív, než klapne závěrka foťáku na mobilu. Útulný pokojík, sprcha, přeprat si. Den plný dojmů. Usínám. Venku prší. A já jsem v suchu.

Snídaně: Hotelová snídaně U Karla IV.

Oběd: Housky, Májka a taveňák v přístřešku v Boči před lanovým houpavým mostem.

Večeře: V Hospodě U Lípy. Hrachovka a guláš s pěti knedlíky. Plzeň. A dva bechery, na které jsem byl pozvaný. A přitom měli zavřeno. Pan majitel je prostě skvělej.

Ubytování: Penzion U Lípy Velichov. Pěkný čistý pokojík, nádherně udělaná sprcha.

Útrata: 420 Kč jídlo, 980 Kč penzion. Objednáno přes web, placeno převodem předem.