Přeskočit na obsah

6. Velichov – Loket

Celkem 34.17 km, nastoupáno 448 m, celkový čas 8:00:08.

Správný den začíná dobrou snídaní. Zvlášť když venku prší.

„Dáte si vajíčka nebo párek?“ ptá se paní kuchařka starostlivě. Jdu do vajíček a vyplatilo se. Jsou čerstvě usmažená, asi domácí. Chutnají úplně jinak, než klasická hotelová.

„To je všechno pro mě?“ ptám se pro změnu já, když vidím co mám připraveného na stole. „Mohl bych si vzít dva rohlíčky s sebou?“ dodávám, protože je mi jasné, že tohle do sebe k snídani nenacpu i kdybych si povolil pásek na maximum. „Jen jezte, já vám kdyžtak ještě přinesu,“ odpovídá. Na doladění atmosféry jede na telce video z chození po amerických národních parcích.

„Tady je ještě něco sladkého!“ přináší paní čerstvě nakrojenou bábovku domácí výroby. To je sen. Už jsem si myslel, že jsem najedený, ale dva kousky k dalšímu hrnečku kafe ještě do sebe nasoukám. Venku poprchává a podle Ventusky by se to mělo postupně zklidňovat. Není kam spěchat.

Příchází další hosti – starší dvojice z DE. Paní kuchařka ukazuje na papíře otázku „vajíčka nebo párek?“ a oba dva volí vajíčka. „Ein bisschen Ei“, dodává ještě ženská polovina dvojice. Z němčiny toho umím málo. Frázi „Ich spreche ein bisschen Deutsch“ mám pro jistotu dobře nacvičenou. Když paní kuchařka tápe, vkládám se do diskuze: „ein Ei?“ ujišťuji se. „Ja“, s radostí potvrzuje paní.

„Stačí jí málo, jen jedno vajíčko“, bravurně překládám a děkuji Duolingu za naučenou slovní zásobu němčiny.

Déšť nedéšť, musím vyrazit. Dneska se překvapit nenechám. Bundu i suknici mám rovnou na sobě, v postranních kapsách si na ně nechávám místo, ať je mám mokré kam dát. „Mobile, šup do pouzdra!“ Nechce se mu, jde tam blbě. A s pouzdrem se nedá fotit, což mne mrzí nejvíc.

Šlapu po silnici do Kyselky. Řidiči jsou docela ohleduplní a snaží se moc necákat. Ale když můžu odbočit u Mattoniho továrny přes most na zelenou turistickou, jsem za to rád.

Na kopci nad Kyselkou přestává pršet. Mraky jsou nízko a převalují se po okolních kopečkách, jak někde ve velehorách.

„Kámo, kam se suneš, taky do Němec?“ Raději ho poponesu, někteří nezodpovědní řidiči by ho mohli přehlédnout.

Kopeček nahoru, kopeček dolů a jsem zase na lesní cyklopěšině. Suknici už mám uklizenou v kapse baťohu, ale bundu si nechávám. Střídavé nasazování a svlékání při každé nové kapce shora mne přestalo bavit a navíc není ani žádné velké vedro.

Karlovy Vary mne vítají alejí zelenější než zelená sedma. Potkávám pána s lázeňskými oplatkami v igelitce. Jdu dobře.

Střed města mne moc neuchvátil. Tedy aspoň si myslím, že jsem byl v centru. Hodně aut a lidí. Nějak jsem na to nebyl ready. Zato parková zóna na náplavce mi sedla. A já si tam taky sednul. Zrovna neprší, dávám si v pohodě rohlíky od snídaně a pozoruji místní procházkáře. Někteří mluví česky, ale je jich málo.

Nedá mi to a některé atrakce si musím vyzkoušet. Zeštíhlovací zrcadlo by se mi doma docela šiklo. V pase dobrý, jen ty nožičky mám nějaké hubené.

Odpojuji se z města zpět k lesu. Pastýř s ovečkami tu čeká na děcka. Na lavičce sedí dvě starší dámy s hůlkama, na procházku pěkně oblečené. „Sluší vám to,“ nedá mi to jim zalichotit.

U Svatošských skal začíná další slejvanec. „Jsem na tebe připravený,“ hlásím a rychle nahazuju nepromokavky. Po čtvrthoďce kapky usoudí, že to dál nemá cenu a uvolňují prostor sluníčku.

Bota-nická zahrada. Ta moje by se tam taky hodila, jak je pěkně zablácená. „Ne neboj, já tě nedám,“ slibuji, „podíváš se až do Německa.“

Hotel U Bílého koně je přímo na náměstí. Loket zalitý sluncem se směje mým zabahněným končetinám. Na dlažbě bláto z bot odpadává, ale chtělo by to louži. Kde jí vzít, když je tu všechno do kopce?

Hotel má za sebou zajímavou historii. Bydlel tu Goethe a podepsalo se tu i memorandum o kapitulaci XII. sboru německé armády.

Já si tu suším botky i oblečení a na večeři utíkám do vedlejší Sen Viet restaurace. Ta hotelová má dost špatné hodnocení a na kachnu na kari mám dneska vysloveně chuť.

Na pokoji přemýšlím, kde si asi Goethe nabíjel mobil. Je to takový nešvar českých hotelů, že zásuvka musí být na pokoji maximálně jedna, co nejvíc schovaná a přes rozdvojky využitá na 150%. Na tomto pokoji není zapojená ani lampička u postele. Prostě k ní žádná zásuvka není dost blízko. Tak proč tam vlastně ta lampa je? Dokonale chápu Goetha a jeho Utrpení mladého Werthera. Z těchto záhad se prostě musel nějak vypsat. A potmě.

Snídaně: Penzion U Lípy Velichov – snídaně s domácí atmosférou.

Oběd: Rohlíky se šunkou od snídaně na naplávce v Karlových Varech.

Večeře: Restaurace Sen Viet. Klasická Viet/Thai/Čína s obsluhou. Pálivá polévka opravdu pálila. Kachna na red kari byla chutná. Gambáč mi moc nejel.

Ubytování: Hotel U Bílého koně. Slušný ale dražší hotel, žijící dost ze svého jména. Chtělo by to vyladit pokoje. Vypojovat telku abych si měl kde nabít mobil mi v této cenové hladině přijde mimo.

Útrata: 430 Kč jídlo, 1490 Kč penzion. Objednáno přes web, placeno kartou při ubytování.