Přeskočit na obsah

8. Kynšperk – Hohenberg

Celkem 29.53 km, nastoupáno 264 m, celkový čas 6:46:09.

„Tak dneska Německo,“ říkám si při snídani. Když jsem si rozmýšlel trasu, tak jedna z variant byla skončit to dneska v Chebu, jet domů a pokračovat jindy. Jsem rád, že jsem se nakonec rozhoupal k variantě „To dojdu!“

Využívám komfortu kuchyňky. Topinky s marmeládou a česnekem mi v žádném hotelu neservírovali. Zásoby z ledničky ani všechny nesním. Salámek si dávám do sendviče na sváčooběd, ale na vajíčko nebo párky už po týdnu ani nemám chuť. Asi by bylo bývalo lacinější si tady snídani nepředkupovat a jenom si skočit vedle do večerky, ale hrál jsem na jistotu.

Ještě si nazout botky. To největší bláto jsem se snažil včera otřít do mokré trávy, ale i tak jsem rád, že je tu na boty podlážka. Aspoň si to tu zbytečně nezaťapu. Venku lehce poprchává, ale postupně by se to mělo probírat, věští Ventusky.

Procházím kolem Nebanic, farmy s rozsáhlými pastvinami na chov koní. „Jéé, můžu si vás vyfotit?“ ptám se projíždějící dvojice.

„No aby vám nepraskla čočka,“ směje se maminka od princezny Slavěny. Jasně, to je ta, s tím mluvícím běloušem, co zachránila Bajaju. Jenom to Božena Němcová genderově popletla. Taková už byla doba. Ale Slavěna ví, jak to bylo doopravdy.

„Hele brod! Už mám stáhnout trencle?“ Beru to raději přes můstek. S nasazenými kalhotami.

V náhorní plošině se Ohře občas rozlévá do meandrů, ale jinak je podstatně užší.

Železobetonové Dračí zuby. Vyráběly se blízko nás, v Hýskově. Tankový útok ze západu už naštěstí nečekáme. Můžou tu v klidu spát u cesty.

„Mám vzít kamínek na památku? A kterej?“ ptám se paní Columbové. Má kamínky ráda. Z dovolené jsme si jich vždycky pár [kilo] přivezli. „Raději ne,“ zdráhá se.

Vilka, co vítá poutníky na okraji Františkových Lázní. Správně šmrncnutá do typické německé městské architektury.

Františkovy Lázně jsou opravdu lázně a ne turistická atrakce. Parky. Ticho. Klid. Málo lidí. Hodně laviček.

Usedám k řecké bohyni. Klidně se s ní podělím o sváču, když bude chtít. Nic neříká. Já taky ne. Setkání introvertů.

Je docela kosa. Místní málo oblečené prodavačce hroznového vína zamrzl úsměv. Na posezení na terase kavárny to není. Mrkám na hodiny, teprve čtvrt na jedenáct? Bacha, jdou jim nějak pozadu. Já mám 13:17, čas opustit tohle klidné místo.

Tady jsem bloudil loni, když jsem šel Stezku Českem. Zmátlo mne to modré srdíčko. Ne, není to výplod šíleného značkaře. Srdíčkové značky jsou procházky z Františkových Lázní. Teď už to vím.

„Haló Vladyko, jseš tu?“ volám na Stezce Českem. Není. Letos natáčel jen severní část. Tudy teprve půjde. Čekat na něj nebudu.

Česká šiška. Česká řepka. Posledních pár kilometrů k hranici. Chytá mne nostalgie. „Budeš mi řepko scházet,“ zkouším zalhat, ale nos se mi v návalu pylu zvětšuje jak Pinokiovi. „No dobrá, nebudeš,“ přikláním se k upřímnosti.

„Ježkovy voči! Kámo, tys mě zase předběh?“ Kolik šneků asi zdrhlo za totáče na západ? A měli se tam líp?

Míjím zříceninu tvrze Pomezná. Je to fajn vidět, že oproti loňsku se opravy docela pohly.

Konečně na pěšince. Dneska to byl většinou asfalt. Nožky mi za měkkou půdu po nohama děkují. Jen nesmí být moc měkká. Přes blata, co tu Ohře napájí, bych jít nechtěl.

Přírodní rezervace Rathsam. Stromy vypadají hrůzostrašně.

Už jsem v hraničním pásmu. Z Ohře je jenom potůček. Šel by přeskočit? Nezkouším to, aby po mně z řopíku někdo nezačal střílet.

Hranice. Není jasné, kde přesně je. Jsem už v Dojčlandu? Nápisy jsou v němčině, tak asi jo.

Tudy teče Ohře k nám. Domeček vpravo je v DE a budka na řece je asi pro pohraničníky.

Německou stranu obsadily kachny. Postavily si pěkné openhousy a nechají se obsluhovat lidmi.

Poslední stoupáček k Hohenbergu, dnešnímu cíli. Hrad se rozhodnu nedobývat, raději ho obejdu rovnou k penzionu Gasthof Zur Burg.

Mají zavřeno a začíná pršet. Co mi to jen připomíná? Naštěstí na mne čeká paní majitelka na prosklené verandě restaurace a jak mne zmerčí, už odemyká a vítá mě. Chrlí na mne spoustu slov, které z Duolinga neznám. Po mém „Ich spreche nur ein bisschen Deutsch,“ přepínáme do angličtiny. Vede mne až do pokoje, jen je mi blbý do něj vlézt. Mám dost zablácené boty. Zouvám se před pokojem. Paní to kvituje s chápavým úsměvem.

Na večeři mne odkazuje k sousedům naproti. Paní majitelka je Slovenka. Kuchyň mají výbornou. Polévka s játrovým knedlíkem i jejich specialita (bravčové, říkala paní) rozhodně nezklamaly.

Je to venkovská hospoda s pár štamgasty. Znají se a baví se mezi sebou přes stoly. Kdybych se byl býval víc učil, mohl jsem jim i rozumět. Ale obávám se, že tuhle němčinu v Duolingu neprobíraj.

Nevím, jestli je to změnou počasí (fakt kosa) nebo únavou, ale od Františkových Lázní mne lehce pobolívá hlava. Po pivku se to rozjíždí o něco víc. Nedávám si ani moučníček a mažu zpátky na pokoj. Na noční stolek si dávám Ibalgin a doufám, že ho nebudu muset v noci použít. Zítra mne čeká nejdelší etapa a potřebuju být fit. Usínám ještě za světla.

Snídaně: Tousty s marmeládou a česnekem v Ubytování u Páji.

Oběd: Sendviče se salámem, co jsem si připravil na cestu ze snídaňových zásob.

Večeře: Gasthof Zum weissen Lamm. Polévka s játrovým knedlíkem a místní specialita Burgspiessbraten. Marinované pečené vepřové s výborným zelím a bramborovými knedíky.

Ubytování: Gasthof Zur Burg. Pokojíček pro jednoho v rodinném penzionku. Měl i gaučík, stoleček a hlavně noční stolek se zásuvkou na dobíjení mobilu.

Útrata: 27 EUR jídlo (kartou), 52 EUR penzion. Objednáno přes booking, platil jsem ráno na místě kartou.