Přeskočit na obsah

9. Hohenberg – Weißenstadt

Celkem 36.42 km, nastoupáno 579 m, celkový čas 8:31:56.

Probouzím se po téměř jedenácti hodinách spánku. Vcelku odpočatý.

Venku se kompletně vymodřilo a můj včerejší náběh na bolení hlavy odešel spolu s mraky někam zpátky do Čech. Chvilku si ještě hovím v posteli, snídaně je až od osmi. Domácí paštička nemá chybu, dávají si ji i majitelé penzionu. To mě na malých penzionech baví, když to není jen odosobněný hotel se zaměstnanci, ale stará se o něj opravdu rodina, která s vámi klidně posnídá v jedné místnosti.

„Auf Wiedersehen, lieber Hohenberg,“ loučím se kolem čtvrt na deset s městečkem a hradem. Čeká mne docela dlouhá štreka, ale náladu mám skvělou a počasí hraje pěkně do karet.

Německé turistické značení je pro našince ne úplně pochopitelné. A vsadím se, že oni zas na ty naše jednobarevné trasy koukaj spatra. Jak se co zobrazuje na mapy.cz je pak kapitola sama o sobě. Třeba šipka se zelenou jedničkou a Ečkem neznamená jeden kiláček do Wellerthalu, ale zelená trasa číslo 1, která je v této části souběžná s trasou černé E. Na mapách je to zelená a (bacha) černá čára, nad kterými je napsaná zelená jednička a černé E. Vypadá to trochu zamotaně a tak si každou odbočku raději porovnávám s mapou.

Zároveň ale může být některá část ještě zvlášť pojmenovaná (jako je tato Císařská stezka) a vybavená infotabulemi. Tady dokonce v češtině. Na mapě je to červená, ale v terénu žádná červená není. Jen to černé E ve žlutém čtverečku, po které Kaiserweg docela dost dlouho vede.

Z Ohře je Eger. Docela zhublo po té proměně.

Drobná přehrada ho zase rozšiřuje.

Začínám potkávat docela dost lidí. Nejdřív jednu českou výpravu (aspoň 40x řeknu ‚brej‘), ale pak i dost rodinek a větších skupinek. Že by měli 9.5. nějaký svátek? Osvobození rudou armádou? Moc mi to nedává smysl.

Svátek Nanebevstoupení Páně,“ opravuje mne paní Columbová po telefonu. Pohyblivý svátek, 40 dní od velikonoc. Letos vychází Christi Himmelfahrt zrovna na 9.5.

„Haló,“ volají protijedoucí cyklisté u vodní elektrárny. Jako kdyby se snažili někomu se dovolat.

„Haló,“ odpovídám jim jako slušně vychovaný telefonista. Ani u toho nevytahuju mobil.

S jednou dvojičkou se dokonce dávám do řeči. Šprechtí na mne německy, ale po mém „Ich spreche nur ein bisschen Deutsch“ přechází do angličtiny. „Wirklich schön,“ souhlasím s konstatováním, že je dnes pěkné počasí na výlet. Použil jsem už druhou frázi z Duolinga. Jsem na sebe hrdý.

V mapě je to červená FGW, na trase značená červeným obdélníčkem s horami a nápisem Fränkischer Gebirgsweg. Trasa dlouhá 428km. Po kousku dneska půjdu až do Markleuthenu. A taky po černém E ve žlutém obdélníčku. To se po chvíli odpojuje a sleduje po silnici cyklostezku. Raději přecházím zpět na pěší FGW. Asfalt mne po včerejšku docela bolí.

Čistá a zároveň rezatá voda. Kolik železa v ní asi je? Šla by odnést do sběru?

Kruháč v Jagdpark Kaiserhammer. V bývalé oboře se tu stýká osm přesně narýsovaných cest. Blinkr vyhazuju na třetí dobočce, abych tu nekroužil do nekonečna.

„Osobo,“ ptá se mne nějakej děda, „neviděla jste tudy jít děti?“ Dětí jsem viděl fůru, ale žádné z nich mi nepodepsalo GDPR, že bych o nich mohl mluvit s dědulou. A Němci jsou na to pünktlich. „Play Ulen,“ navrhuji v angličtině.

Moc se nechytá, ani se mu nedivím. Odchází nespokojen. A já pokračuji dál do Marktleuthenu, i když se mi ta cedule dost nezdá. Nepřišel ten dědula právě odtamtud?

Za Leuthenforstem odbočuji po značce ze silnice do lesa. Krásná cestička. Vede na louku. Nad ní je na mapě značený rybník. Ale neteče z něj žádný potůček. Prostupuje celou loukou. Bažina krytá trávou. Postupuji opatrně po vrcholcích trsů jako Král Šumavy. Přešel jsem. Vodu jsem měl maximálně po kotníky. Uděluji si bobříka odvahy.

„Hurá, lavička,“ jásám u Ohře v Markleuthenu. Je už půl druhé a i když jsem dobře posnídal, jde na mne hlad. A žízeň. A taky suším boty a ponožky. Voní po bažině.

V Markleuthenu panuje pomalá sváteční nálada, jak v neděli. Přitom je čtvrtek.

Jsem z toho lama. A nejsem sám.

Každý z větrníků se točí jinak rychle. „Sejdou se někdy všechny tak, aby měly jeden list vrtule nahoře jako Mercedes?“ Snažím se to dopočítat a přitom minu odbočku.

Když se ale s původní cestou opět potkám, tak si říkám, že to možná byl pokyn shůry. Jestli to bylo takhle polámané celou cestu, tak bych to šel o dost déle.

Z Ohře je tu potůček, meandrující krajinou. Jdu opět po trase E a chvilku po modrém křížku.

Za Röslau je Ohře rozdvojené. Horní, odkloněný tok stéká přes vodopád do dolního toku. Připomíná mi to trochu Schwarzenberský kanál. Jen po tom asfaltu mi to dneska tolik nešlape.

Honem zpátky do lesa na mé oblíbené Éčko. Soukromé rybníky jsou hned u cesty.

Pampeliška naštěstí privátní není. Posílám paní Columbové.

Slyším zvony. Ne, to mi necinká na věži z těch dnešních kilometrů. To musí být už z Weißenstadtu, cíle mé dnešní cesty.

Svatý Jakub mne přitáhne až na náměstí. Dokonce tu vede i jedna z německých svatojakubských cest.

K Hotelu Zum Waldstein patří i balkánská restaurace. Je plno. Jen na rezervaci. Ptám se kde jinde se tady dá najíst a nešťastně cinkám klíčema od pokoje, jako že jsem místní a fakt mám hlad. „Moment,“ omlouvá se číšnice a po chvilce přichází s dobrou zprávou. Jeden stůl zrovna platí a bude za chvilku volný. Tohle zpekla štěstí oslavuji pěti jehněčíma kotletkama.

Ještě by to chtělo něco malého sladkého. Neodhadl jsem dobře velikost německých porcí. Po druhém kopečku do toho házím vidle (vlastně lžičku), jsem plný až přes okraj. Čeká mne poslední spaní na cestě a zítra pár kiláčků k prameni. Bude na něm sedět žába?

Snídaně: Domácí paštička, uzeniny a další dobroty v Gasthof Zur Burg.

Oběd: Housky a sýr.

Večeře: Balkánská restaurace v Hotelu Zum Waldstein. Výborné jehněčí kotletky a obrovský zmrzlinový pohár, který jsem ani nemohl dojíst. Ach ty německé porce.

Ubytování: Hotel Zum Waldstein. Jednolůžko, účelný pokojík. Hotel je v centru, kousek od náměstí.

Útrata: 53,7 EUR jídlo (kartou), 55 EUR penzion. Objednáno přes booking, strhnuté předem.