Přeskočit na obsah

10. K pramenům a domů

Celkem 11.11 km, nastoupáno 221 m, celkový čas 3:44:26.

„Brzdi, brzdi,“ říkám si po ránu. Nejraději bych vyskočil už v půl sedmé na snídani. Snídaně ale ještě není a navíc mám před sebou opravdu krátkou etapu a bus z konce světa do pupku Evropy mi jede až v 14:25.

V osm se konečně vydávám dolů, posnídám vajíčka (která nesolím), kafe, paštičku, džus. Balím pomalu. Nikam nespěchám.

„Auf Wiedersehen, Jakob,“ loučím se na náměstí s ochráncem poutníků. Je přesně deset nula nula.

Na břehu Weißenstädter See běhají školáci na čas. Jezero je to opravdu slušně velké a celé je napájené hlavně Ohří. Bylo dokončené roku 1976, na místě původního rybníka.

Výtok z něj hučí slušně, ale oproti Nechranicům je to přeci jen lehká váha.

Přítok jsem raději konzultoval s mapou. Moc toho tam zrovna neteklo. Spíš mi to přišlo jako jeden ze zálivů.

Jáchta, tychta, onchta. Jsou tam přivázané všechny tři. Klidně bych se svezl. S někým, kdo to umí. Jinak bych se bál, že skončím u břehu po větru a budu muset tlačit bárku přes celé jezero.

A že dneska vítr docela je. Na odvrácené straně jezera se od něj odvracím i já.

Mašíruju dál podle Egeru, který se tu kroutí jak před zrcadlem. A krásně šumí.

Perfektně čistá, nadrzle zrzavá voda.

Začíná mi docházet, že dneska tohle putování končí. Užívám si každou chvilku. Počasí se taky vyfiklo do slavnostního modrého stejnokroje s nadýchanou bílou krajkou. Fotím, co se dá.

„Ohárko, to jsi ty?“ „Nebo ty?“ Ze stráně si razí cestu několik potůčku. „My všechny jsme Ohře,“ bublá si pod kořenama. Jednu z nich přeskočím, druhou se sápu do kopce.

„A jsme tu,“ sdělují si radostně mezi sebou hůlky u pramene.

Sedám si na jednu z laviček. Obědvám (už?) a kochám se. Našel jsem, kde pramení Ohárka. Kdybych tu měl gumák, tak bych mohl splout až k chatě. Tedy čistě teoreticky. Tady to je spíš na papírový parníček.

Pokračuju dál. Kupodivu ještě do kopce. Nějak tak jsem předpokládal, že pramen musí být na nejvyšším místě, ale to je samozřejmě blbost. Nemusí.

Birnstengel/Bischofsgrün. Někde odsud jede můj Flixbus až do Práglu.

Zastávka nalezena. I když jsem se dneska dost coural, pořád mám ještě hodinu čas. Sedět u silnice na smogu se mi ale dost nechce.

Kavárna Kaffeestüberl Ruckdeschel je asi dvě minutky od zastávky. Ideální. A domácí koláč taky nemá chybu. Přečkávám do odjezdu. Na záchodě se dá i omýt. Čisté ponožky se do busu taky hodí. Bus přijíždí na čas. Kontrola jízdenek, všechno v cajku, usazuju se a zkouším si číst detektivku z chladného severu.

Moc mi to ale nejde. Myšlenky se mi vrací zpátky k putování a tak spíš čučím z okna. A do mapy. Profesionální úchylka. Asi abych mohl říct řidiči, pokud by někde zapomněl odbočit.

„Jé, hele, pod tímhle mostem jsem šel cestou z Lokte.“ Jako bych se vracel po vlastních stopách.

Je pátek, mám trochu strach, nakolik se bus zpozdí broděním se přes Prahu. Ale kupodivu jsme na Hradčanskou přijeli ještě před půl šestou. Jeden přestup, druhý přestup, jsem v buse domů. Paní Columbová mi jde naproti. Asi aby nesnědla všechny chlebíčky, které pro nás oba připravila. Už se na ně oba těšíme.

Snídaně: Poslední snídaně na cestě v Hotelu Zum Waldstein.

Oběd: Housky a sýr. Klasika.

Večeře: Chlebíčky a šampáňo doma. Má to taky něco do sebe.

Útrata: 7 EUR jídlo (v kavárně jenom hotově), 998 Kč za dopravu.