Přeskočit na obsah

1. Hrádek nad Nisou – Kryštofovo údolí

Celkem 24.12 km, nastoupáno 590 m, celkový čas 5:50:41.

Mlha. A hustá. Postávám těsně po sedmé na zastávce do Prahy. Čeká mne bus, metro, bus, vlak a za necelé čtyři hoďky budu na startu dnešní etapy. „Jaké to bude putování?“ jsem lehce nervozní z cesty, jako vždycky na začátku.

„Určitě fajn,“ upokojuje mne modrá obloha na Černém Mostě.

Mám chvilku čas, než mi přijede žluťák z Regiobusu. V pekárně si dávám ještě plněný slaný šáteček. „Hele, už je tady,“ pozoruju bus od stolu.

Usazuju se pohodlně na zarezervované sedačce, dojídám šáteček. „Kde mám čtečku?“ vyděsím se. V báglu není. Ještě to prohrabávám. Není. „Že bych ji nechal v pekárně?“

Tři minuty do odjezdu. Pan řidič ještě stojí venku. „Jenom jsem si tam něco zapomněl, budu tu hned,“ ukazuju na pekárnu a vybíhám. Čtečka tam není. To mi ten výlet pěkně začíná.

Rozjíždíme se. Do kapsy na sedačce přede mnou si chci dát klobouk. Nejde to. Je tam moje čtečka. Uf, všechno OK. Hlavně neztrácet nervy a dobrou náladu.

Liberec. Na přestup na vlak mám mít 13 minut. Z autobusáku je to kousek a přijeli jsme dokonce o 5 minut dřív. Pohoda.

Není mi úplně jasné, kudy z autobusáku. Nahazuju navigaci v mapách. Co? Délka trasy 21 minut? Kde to jsem? On Žluťák nekončí na autobusáku? Na retrospektivu není čas. V ruce mobil, průchod podle parkovacího domu jsem sice netrefil, ale pak už se vrhám za šipkou, ať mne vede.

Uběhl jsem to za 11 minut. Stíhám si i vyfotit nádraží, koupit jízdenku na mobilu a zajít na záchod. Pohoda. Všechno zvládám, nervy neztrácím. Jakub nade mnou drží ochrannou ruku.

Hrádek nad Nisou. Odsud už jen po svých. Původně jsem koketoval s myšlenkou jet až do Zittau a k hranici dojít z DE, ale jednak jsem nenašel způsob jak si koupit lístek jenom tam (šlo si koupit buď celodenní jízdenku nebo lístek až do Drážďan) a druhak jsem už prostě chtěl z vlaku ven a šlapat pěšky. I za cenu toho, že půjdu k hranici a zpět po stejné cestě.

Naštěstí to není daleko. Ani ne tři kiláčky. Alejí. Pěkně ve stínu.

Patniku, witaj w Republice Czeskiej!“ Kromě pár kroků do Německa je to tu kousek i do Polska. Až příšte uvidím patníky, aspoň budu vědet, odkud jsou.

Přícházejí odtud, z Drogy. Není to zvláštní, že dva slovanské jazyky můžou mít tak podobná slova, která ale znamenají něco úplně jiného? A co když české slovo patník pochází taky od poutníka? Wikipedie tvrdí, že od paty. To jsem si myslel i já. Nejspíš to obojí bude mít původ v staroindickém panthás = cesta.

Neušel jsem sice ani tři kilometry, ale už mám hlad. Přebíhám čáru do Německa, mají tam pěkné posezení s lavičkami. Chleba s debrecínkou přináší do tohoto česko-německo-polského trojúhelníku další národnostní pohled.

Sluníčko začíná docela hřát. Vydrám to zdá se neva.

Do Hrádku nad Nisou se vracím z jiné strany. Ze staré přádelny jsou jenom obvodové zdi, ale není to ruina. Naopak, čile se tam staví.

Zajdu se mrknout i ke Kostelu sv. Bartoloměje.

Klid v zahradě stráží sochy svatých. Je to bývalý hřbitov. Hrádek nad Nisou se mi začíná líbit. Přijde mi jako vlídné město.

Se zachovalými veterány i zděnou architekturou. Nádhera. Ale je čas jít dál. Z města ven.

Grabštejn. Původně se mi sem nechtělo škrábat, ale jak jdu první den, tak mám spoustu energie. Výhled za to stál.

„Hurá, konečně trochu divočina!“ raduji se na uzoučké cestičce. Jen se nesmím zastavovat. Přes pěšinu migrují mraky mravenců a mojí nohu považují za zábavné horské středisko.

Nikde nikdo. Jenom já, stromy a pod nima chládek. Díky za něj.

„Ohře?“ zkouším nachytat paní Columbovou. Telefon mlčí.

„Bílý kostel, tak se to tady jmenuje,“ házím další udičku. „Nad Nisou?“ vrací se mi odpověď v cukuletu. Bingo, nedala se nachytat.

Svatojakubské budky. Jsou rozeseté po cestě. Je zábavné na ně přicházet. V téhle bydlí prasátko, je z něj vidět jenom rypáček.

U Buku Republiky se dopíjím a domiňonkovávám. Jen ten buk jsem tam nenašel. Asi se schoval někde za bukem.

Nepotkal jsem ani jednu. Ani žabáka. A to je konec května. Všechno to strašení migrantama jsou jenom fámy. Sdílej, než to smažou.

Kryštofovo údolí. Má to tu moc pěkné. „Jako z pohádky,“ reaguje ségra. Fakt že jo. Ráj škol v přírodě. Už to chápu. V některé z těchto chaloupek budu dneska spát. Jen ji najít.

Ale nejdřív se šplhám ke kostelu sv. Kryštofa. Co kdyby se mi po večeři už nechtělo. Nebo se spustil slejvák. Kostel je orientovaný na jih místo na východ. Do toho svahu se to jinak postavit nedalo.

„Tady máte pokojík. Koupelna a záchod je společná, ale dneska jste na patře sám, tak to máte celé pro sebe,“ vítá mne paní v penzionu Rokytka. „Vy jste přišel pěšky? Na dnešek tu taky spala dvojice, šli z Německa a dneska pokračovali dál.“
„Aha, tak to šli asi taky svatojakubskou, jako já,“ mám radost ze spolupoutníků, byť jsme se o fous minuli.

„Jo a dole máme kávovar i pípu, tam si můžete natočit Plzeň,“ srazí mne na kolena. To je sen. „Chcete i večeři?“ Odmítám, je mi to blbý, když jsem si ji nezarezervoval předem.

„Vemte si půllitr z mrazáku,“ radí švagr od paní. „Pípu co nejníž do půllitru a pustit plnej proud. To nevadí, že to trochu přeteče,“ dostávám instrukce pro výčepní-začátečníky. „Máte to trochu pod míru, ale napoprvé to není špatný!“ dostávám pochvalu a jdu si vlastnoručně načepované pivko vypít na zahrádku ven. Dokonce ještě před sprchou.

„Za chvilku půjdu dělat ten guláš,“ odposlechnu od vedlejšího stolu. Cože, on bude guláš? Nenapadně se přišourám ke stolu hostitelů, dělám, jako že jsem neslyšel: „Paní mi nabízela večeři, já to odmítl, ale pokud bych ji přeci jen chtěl, tak je to ještě možné?“

„Jo, bude guláš a kolínka, večeře bude tak na sedmou.“ Kolínka sice nepatří mezi moje oblíbené těstoviny (ach ta školní jídelna) a do sedmi jsou to ještě dvě hoďky, ale vidina guláše, skvěle vychlazené Plzně a hlavně toho, že už bych nikam dneska nemusel, je fakt lákavá. „To beru,“ neváhám.

Sprcha, vyprat, trochu si poležet, potrénovat moje nově nabyté výčepní dovednosti a je tu večeře. A hele, tak to nejsou kolínka, ale vrtulky. Ty mám moc rád. A guláš je řádně od podlahy, s pivkem si notuje jedna báseň. Ha, škubánky s mákem, plněné marmeládou. Málem to nedojím. Rozhodnutí zůstat tu na večeři rozhodně nelituju. První den a taková spousta zážitků. Jakube díky.

Snídaně: Ještě doma.

Oběd: Sendviče s debrecínkou a sýrem, vlastnoručně doma připravené.

Večeře: V penzionu Rokytka. Slušné kořeněný gulášek + škubánky s mákem plněné marmeládou jako dezert. Vařil přímo pán z penzionu.

Ubytování: Penzion Rokytka. Rodinné prostředí, člověk se tu opravdu cítí jako doma.

Útrata: Doprava 265 Kč, jídlo (včetně večeře + snídaně druhý den v penzionu) 754 Kč a ubytování za 1190 Kč.