Přeskočit na obsah

2. Přes Ještěd do Českého Dubu

Celkem 26.79 km, nastoupáno 836 m, celkový čas 7:21:31.

Snídaně je až od osmi. Dospávám a užívám si pomalé ráno.

Kafe ze samoobslužného kávovaru si beru ven, na sluníčko. Dělám si čárku na papírku s mým jménem. Důvěra v hosty.

„Chcete už vajíčka?“ ptá se pán z kuchyně.
„Jasně, rád,“ kdo by nechtěl.
„Tak já na vás pak houknu,“ domlouváme se.

Začínám se těšit na snídani. Pečivo si tu pečou ráno sami.

Ty jo, to je všechno pro mě? Pouštím se do domácího rohlíčku, tří vajíček, domácí klobásky a nakonec dotlásknu i ty dva čerstvě upečené šátečky. Teda tohle se s nějakou hotelovou snídaní nedá vůbec srovnávat. Zbylý rohlíček beru s sebou, ale něco mi říká, že hlad dneska jen tak mít nebudu.

Z penzionku se vybatolím až před desátou. Beru to po silnici místo turistické zelené. Jsou podél ní nádherné pohádkové domky. Mám co obdivovat.

Železniční viadukt z konce 19.století byl původně postaven pro přepravu uhlí jako součást Severočeské transverzálky (Řetenice – Lovosice – Česká Lípa – Liberec). Jak se asi dřív stavěly takhle vysoké mosty? Měli jeřáby vysoké přes 30 metrů, nebo to postavili přes lešení? Odpověď nenacházím ani v jinak skvělém článku o historii této trati. Zato se z něj dozvídám, proč jsou v Litoměřicích dvě nádraží. Prostě se dvě konkurenční společnosti nedohodly.

U Piety na Křižanském sedle mám poslední možnost se rozhodnout. Jít přesně podle Svatojakubského itineráře, nebo si odskočit na Ještěd? Mám v tom jasno. Ještěd si přeci nemůžu nechat ujít. To bych si vyčítal do konce putování.

Supím do kopce jak parní lokomotiva. Sice se té cestě říká Hřebenovka, ale nejdřív se člověk musí na ten hřeben dostat.

Zato ty výhledy. Odměna za těch pár odfuněných výškových metrů je úžasná. Jen mne lehce znepokojuje ta černota na místech, kudy bych měl dneska procházet.

„Hele ho, už vykouk,“ říkám si u odbočky na Dánské kameny. „A ani není daleko.“

Daleko to opravdu není. Červená odbočuje ze silnice nejkratším směrem, nekompromisně kolmo k vrstevnicím.

Ještě kousek, ještě kousek… hurá, jsem tu. Vršek vysílače je v mracích a vítr mi málem odfoukne klobouček. Začíná pršet. Ještě, že až teď. Převlíkám se pod hříbkem Ještědu do protidešťovky, mobil šup do pouzdra a navléct suknici. Teplota klesla tak o deset stupňů. Honem pryč. Poprvé je mi trochu kosa, bunda se hodí.

Prší. Sestupuju opatrně lesem po modré. Jsem rád, že není tak prudká, jako červená na výstupu. Mohl bych po ní jít až do Rozstání, ale snažím se dostat po žluté co nejdřív na původní trasu. V jednom vykáceném polomu se mi na chvíli ztratí značka, ale mapy.cz mne na ni zas navedou. Uměl bych vůbec ještě jít podle normální mapy, bez mobilu?

Déšť se zjemňuje. U domku Karolíny Světlé na chvilku přestává úplně. Četl jsem já od ní vůbec něco? Kříž u potoka mi něco říká, ale jen jako název. Vesnický román o bratrovraždě a rodovém prokletí. Horor, true crime, nebo červená knihovna? Musím se zeptat paní Columbové, až přijedu domů.

„Jak to, že jsme tak malé a hubené?“ stěžují si hůlky pod tisíciletou lípou v Kotli. Podle wikipedie se do dutiny stromu vejde 30 dětí. Nebo 20 dospělých. Kolik by to bylo hůlek ještě nikdo nezkusil. Moje dvě jsou na to ale určitě málo.

Čtyři odpoledne. Přestává pršet. Konečně dostávám hlad. Snídaně byla opravdu vydatná. Není si ale kde sednout a do Českého Dubu mi zbývá tak hodinka. To už vydržím. Třeba tam bude nějaká slušná hospoda.

Český Dub. Jsem tu. Jdu se rychle ubytovat, ať si můžu dát někde jídlo.

Apartment Anna je hned vedle náměstí. Lokace vypadá lehce podezřele, ale nakonec je všechno v cajku.

Restaurace je sice otevřená, ale kuchyně je jen přes obědy. Výčepní ale nabízí k místnímu pivu aspoň gulášovku. A to se neodmítá.

V sámošce si dokoupím jídlo na královskou večeři. I s dezertem. Rohlíček, co se se mnou prošel na Ještěd, je stále křupavý, jak právě vytažený z pece.

Usínám ještě za světla. Pod okny mi zurčí potůček. Nebo je to déšť?

Snídaně: Nacpal jsem se v Penzionu Rokytka tak, že jsem na oběd ani neměl hlad.

Oběd: Nesl jsem si rohlíček, ale nedošlo na něj.

Večeře: Gulášovka v Restauraci Koruna. Ale měl jsem štěstí, protože odpoledne už nevaří a výčepní se nade mnou smiloval. Na náměstí je sámoška, kde jsem si dokoupil zásoby na večeři.

Ubytování: Apartment Anna. Přízemní byt v lehce ošuntělém domě pár kroků od náměstí. Není to žádný přepych, ale nic mi tam ani nescházelo. Vyspali by se tam i tři lidi, pro jednoho docela drahé.

Útrata: 178 Kč za jídlo a 1280 Kč za ubytko.