Přeskočit na obsah

6. K Jakubovi do Prahy

Celkem 24.88 km, nastoupáno 204 m, celkový čas 5:20:01.

Po týdenní přestávce si dneska si spojím Svatojakubskou Žitavskou se Železnou (2022) a Všerubskou (2023). Každý rok si ukrojím kousek z českých tras. Letos mne ještě láka Východočeská, ale uvidíme. Není kam spěchat.

Není kam spěchat je i moje dnešní heslo. V Praze mám na večer domluvené pivko s bývalými kolegy a před sebou jen něco přes 20 kilometrů. Autobusem se nechám svést až do Dřevčic. Ten kousek do Jenštejna jsem minule podhrozbou bouřky téměř proběhl, dneska si ho chci užít. Bude to asi jeden z mála dnešních neasfaltových úseků.

Zamračeno je dneska taky, ale bouřka z toho snad nebude. Mělo by se to postupně vyhezknout.

Hrad Jenštejn byl původně vodní hrad, příkopy se daly naplnit vodou z Vinořského potoka a rybníků. Není sice někde na vršku, ale vzhledem k té rovině kolem, mohl mít hrad s věží strategickou polohu na cestě do Prahy.

Půl dvanácté. Mám sice teprve čtyři kiláčky v nohách, ale hlad je hlad. Společnost mi při sváče u Cukrovarského rybníka dělá sojka. Zkouším si jí i vyfotit, ale jako na potvoru se před hledáčkem schovává v trávě. Kdo jí uvidí, má bod.

Cesta do Vinoře je nakonec zajímavější, než jsem čekal. Kousek nad skálami je i pravěké sídliště. Ne, nemyslím tím paneláky ze sedmdesátek, ale Hradiště V Obůrkách.

Na pěti kilometrech sedm rybníků. To bych čekal tak někde v jižních Čechách.

U kostela ve Vinoři jsem v pravé poledne. Zvony se rozezvoní na plné pecky.

Bimbání zvonů mne fascinuje od mala. Bydleli jsme blízko kostela. Je v tom něco impozantního a zároveň uklidňujícího.

Takhle dlouhé polední zvonění jsem už dlouho neslyšel. Díky Vinoři.

Kveteme, nekosíme,“ hlásá tabulku ve Vinořském parku. Nádhera. Moje alergie kupodivu vůbec neprotestuje.

„Ku Praze je cesta dlouhá, stromkama je sázená,“ mohl bych si zpívat. Jsem rád, že je vedle silnice cyklostezka. I tak je tu oproti samotě podél rybníků hluk. A nejspíš i smog.

Nezamyslická kaple obklopená golfovým hřištěm. Kontrast dnešní doby. Je součástí původní Mariánské poutní cesty z Prahy do Boleslavi. Kdysi ji lemovalo 44 kaplí, některé se dochovaly až do dneška.

Hájecká kaplička v parku v Kbelích je další z nich.

Vrby jsou asi mladší, ale o to mohutnější mají společnou korunu.

Lehce přerostlé žampionky. Co tu asi skladují, že se jim tu tak daří?

Po nekonečné Mladoboleslavské konečně v méně frekventované části Prahy. Sem tam moped.

Prosek mám v mozku spojený se mega sídlištěm. Jo, myslím tím paneláky a ne nějaké pravěké hradiště. Ale on byl osídlený už minimálně od 10.století. Kostel svatého Václava tu podle legendy stojí už od roku 970, ale na Hájkovu kroniku se nedá úplně spolehnout. Wikipedia ho datuje někam na přelom 11. a 12. století.

Sbíhám z Proseku dolů.

Nádraží Vysočany. Čekal jsem polozbořené budovy s nefungující pokladnou a místo toho minimalistický moderní prostor. Jen ta reklama tam graficky bije do očí. Ach.

Vyhledávám stín v údolí Rokytky. Tuhle část Prahy vůbec neznám. Potkávám se s cyklisty, pejskaři i kočárkáři. Nordic walking tu tak neletí. Jsem mimo módní proudy.

Možná kdybych si pořídil jachtu, tak sem zapadnu. Není to ale na večerní vyjížďku na moře daleko?

Lilith od Davida Černého vyvolává v lidech různé emoce. Přicházím blíž, ať si ji můžu prohlídnout. Vypadá líp, než na obrázku. Provokuje. Je v tom nápad. I vzdušné zpracování kovovými destičkami je zajímavé. Definitivně se zařazuji k příznivcům. Ale chápu, že některým se to líbit nemusí.

Cyklostezka podél Rohanského nábřeží se začíná rozpalovat. Inu město.

Mušlička mne provází i Starým městem. Pro jistotu se dívám i do mapy. V těch křivolakých uličkách člověk snadno ztratí směr.

„Svatý Jakube, pamatuješ, byl jsem tu předloni v únoru,“ napojuji se v duchu na genius loci. Dneska je tu o dost víc turistů a kostel je zavřený. Ale to neva, já si to dobře pamatuju. A pamatovat budu. Byly to super zážitky. Díky.