Celkem 20.24 km, nastoupáno 370 m, prochozený čas 4:13:28
První březnová neděle. Sluníčko vytáhlo ven tolik lidí, že na parkovišti pod Máminkou je plno jak u Lidlu před vánoci.
Ani mně to nedalo. K davům mířícím na rozhlednu se nepřidávám a volím úplně opačný směr.
„Budko budko, kdo v tobě přebývá?“ Slunce, ticho, samota. Podzimní barvy v březnu. Z budky se nikdo nehlásí. Asi taky vyrazili na výlet.
Trochu jsem dnešní výlet podcenil. Nemám ani plavky, ani brusle. „Šlapej dál, kámo, žádný blbosti,“ upozorňuje mne pes z přilehlé usedlosti.
Zámek Leontýn. Letní sídlo kněžny Leontýny z Fürstenberka. Taky bývalé sídlo PTP. Dnes Domov Leontýn, se službami pro lidi s mentálním postižením.
„No jo, ale proč ten mužský rod v názvu?“ dumám si pro sebe. „Že by přepisem z němčiny?“ Pan internet pro to žádné vysvětlení nemá. Ale našel mi dceru původní majitelky – taky Leontýnu. Tajně budu zámečku říkat Leontýnka, na počest obou dam.
Vyrazil jsem sice po O, ale první letošní výletní miňonku si prostě nemůžu odpustit. „Hmm, není rozteklá, není to chyba?“
„Kucí, když už ten strom nakousnete, tak ho taky pěkně dojezte!“ v duchu peskuju u Monstranského rybníka zcela neviditelné bobry. Ale pak si uvědomím, že jsem jako malej taky neměl rád, když mne někdo nutil dojídat talíř, a beru to zpátky.
Kopeček k Pyramidě briskně vybíhám. Kecám. Tak ještě jednou. Kopeček k Pyramidě vyfuním. Jo, to už je pravdě blíž. Je sice těsně nad nulou, ale najednou je mi docela vedro. Sluníčkem to ale není.
Tomu už dneska pomalu končí směna. Blížím se k autu. Davy už vyšuměly.
Slunce, ticho, samota. Podzimní barvy v březnu. To jsem dneska potřeboval. Díky Máminko!