Celkem 16.1 km, nastoupáno 321 m, prochozený čas 3:48:29
Březen. Sluníčko, modro a není vedro. Tahle trojkombinace mne spolehlivě vytáhne ven. Volím mojí oblíbenou trasu: Beroun – Srbsko.
„Pěšky, nebo lodí?“ Plachetnici nechávám uvázanou u břehu. Nefouká vítr.
„Kdo tady nechal ty ohryzky? Nemohli jste to aspoň dojíst?“ Rozčiluju se, ale marně. Prý se na tom učili, jak ořezat tužku.
Zato ten zub ve skále vykousla asi větší kámoška. Byla tady dřív pra-Berounka, která skálu ohlodala, nebo údolí, přes které si řeka našla cestu?
Počátkem čtvrtohor řeka protékala převážně v přímočarém 1 – 2 km širokém mělkém údolí.
Vybráno z článku Pravěká řeka Berounka
Terasové stupně na nejdolnějším toku Berounky pod Dolními Mokropsy dokazují zahloubení Berounky během čtvrtohor přibližně o 100 m.
To v lomu Tetín se do skály zahryzla jiná monstra. Kdybych měl o něco větší baťoh, mohl bych si za 478 Kč koupit tunu lomového kamene. Netříděného. Abych si ho mohl o volných chvílích rovnat na hromádky podle velikosti.
„Vrátit se stejnou cestou, nebo to vzít přes kopec?“ ptám se rákosů v Srbsku. Ukazují doleva. „Opravdu přes kopec? A nebude tam bláto?“ ujišťuju se, ale tvrdošíjně trvají na svém. Snad po něm nesklouznu, jak v lednu.
Když jsem byl malej, tak jsem neuměl nakreslit strom. Začal jsem kmenem, na něj se nějak snažil napasovat větve a pak to ozelenit. Vypadalo to zvláštně. Jak pak by ne, když i v přírodě ty stromy vypadaj podivně. Strom neumím namalovat doteď.
„Vidíš, žádný bláto tu není,“ nese se po větru vzkaz od rákosů.
Fascinuje mne pozorovat zemědělské stroje. Ani nevím proč. Občas mne chytne i hraní Farming Simulatoru. Pečlivost, pravidelnost a iluzorní pocit, že je práce za člověkem hned vidět. To mne na pár dní ke hře přitáhne. Pak se snažím na polích odhadovat, co je to vlastně za mašinky. Tohle by mohl být fertlizer spreader (česky rozmetadlo hnojiv) od AMAZONU. Odhaduju to podle typických barev.
Červený kříž na cestě ze Srbska na hřbitov ve Svatém Janu pod Skalou – čtu si na tabulce. Na svojí poslední cestu se ještě nechystám, beru to raději nahoru podél kopce.
Tři Grácie, ozdobené věčně zeleným čímsi. Skvělá, Dobromyslná a Kvetoucí. V létě bych si jich asi nevšiml.
Kdo mi to tu hází klacky pod nohy? Přelézt? Přeskočit? Ne, stačí obejít. Na složité otázky jednoduchá odpověď.
Vrba u Svatého Jana obdivuje mojí Miňonku. „Ne, nedám. A koukej se nechat ostříhat, podívej se, jak to máš dlouhý,“ dávám ji nevyžádané doporučení. Ale co, taky jsem nosíval háro.
Zákaz čehosi. Jdu dál. Snad ho neporušuji.
Výhled na Vráž. Už v roce 1357 byla součástí karlštejnského panství. Teď vedle ní hlučí D5ka.
Dub na Herinkách. Ten původní, co zažil setkání poustevníka Jana/Ivana s knížetem Bořivojem, už tam není. Ani tam nemaj herinky. Fake news.
„Hele bláto,“ tak přeci jen jsem se dočkal. Úsek na severním svahu nad berounskou nemocnicí nezklamal. Opatrně, systémem tří opěrných bodů (hůlka, hůlka, noha), splouvám na horní vrstvičce směrem dolů. Nevymáznu se. Dneska ne. Stačilo si dávat bacha.