2. Otočím se u Točníku?

Celkem 23.56 km, nastoupáno 509.2 m, celkový čas 5:28:10.

Začínám v Berouně, U Černého koně. Žádného koně tu ale nevidím. Že by si ho půjčil bratr Žižka? Podle pověsti ale jezdil na běloušovi. Ti byli (a jsou) vzácnější. Ale kdo ví, třeba se mu hodil spíš kvalitní cestovní kůň a na barvě mu zas tak nezáleželo.

Městská hora (dřív Kněží hora) je skvělé strategické místo. Případné útočníky je možné posílat zpátky dolů trubkou, kterou někteří považují za dětskou klouzačku. My, Žižkoznalci, ale víme své.

Původní palisádové opevnění je dnes už téměř zasypané, ale dřevěná hláska slouží dodnes. Medvědy nevidím, asi se odstěhovali na Slovensko. Zkouším dobýt i vrcholovou rozhlednu. Smůla. Až do začátku dubna je ve všední dny zavřená. Aspoň se u ní odoblékám. Z té zteče jsem se docela zahřál.

Další rozhlednu, v Králově Dvoře, zdolám cobydup. Z úctyhodné výšky jednoho metru se rozhlížím po krajině. „Maj to tu pěkný,“ chválím místní královodvoráky, ale už jsem při cestách viděl o fous lepší panorámata.

Třeba tudle o kousek dál v Záhořanech. A ani nevadí, že tu není rozhledna.

Dneska to beru i po neznačených cestách. Snad tu nenarazím na lapky. Zdálky mne pozoruje kostel v Hudlicích. Hudlice patřily v Žižkově době ke Karlštejnskému panství. Kamenný kostel tam ještě nestál, nanejvýš dřevěný kostelík.

U Svaté voní jaro. Ofiko sice začíná až pozítří, ale sluníčko se do toho dneska fakt opřelo. Příroda pučí a já se svlékám do trička.

Hlad? Asi jo. Okolo prochází školka. „Dobrý den, dobrý den, dobrý den, dobrý den…“ zdraví mne postupně. A já jim postupně odpovídám: „Dobrý den, dobrý den, dobrý den, dobrý den…“

„Co budete mít dobrého k obědu?“ navazuju konverzaci. Čekám něco jako kolínka nebo špenát – má neoblíbená školková jídla. „Řízek a brambory,“ zasadí těžký úder chlapec v modré bundě, nejspíš mluvčí celé tlupy. „To bych si dal taky,“ přiznávám ve slabé chvilce.

„A co máte vy?“ sráží mne na kolena jeho spolubojovnice. „Chleba s paštikou,“ mumlám s předstíraným úsměvem. Bitvu na Svaté jsem zjevně prohrál.

Na horách sníh. Odepínám si dolní kusy kalhot, abych je neměl mokré, až se těmi závějemi budu brodit.

Krást koně v Kingdom Come Deliverance mi moc nejde. Člověka za to můžou zavřít do šatlavy. Na pranýři jsem byl jenom jednou, za rvačku v hospodě. Ale fakt jsem si nezačal. To voni. Ani dneska to nebudu riskovat. S rychtářem nejsou žádné žerty.

Vyřezávané dveře. Z jaké doby asi jsou? Kolik lidí by si dneska nechalo vyrobit takhle krásné dveře? A proč na nich visí takový divný kus zeleného hadru? Není koho se zeptat. A možná je to dobře. Třeba bych se se zlou potázal.

Kult knihobudek se šíří po celé zemi. I v Hředlích mají jednu. Pěkně zabudovanou v čekárně na koňský povoz.

Rozdíl mezi jižní a severní stranou je aspoň deset stupňů. Opalovačka i Wim Hof. Dneska zažiju všechno.

Hrad Točník. Založil ho Václav IV., který Jana Husa na začátku podporoval. Když mu Žižka & spol. vyházeli z okna pár konšelů, dost ho to dožralo a nakonec ho z toho klepla pepka. Hněv boží. Nejspíš.

Vpravo Točník, přede mnou Žebrák. Jsem obklíčen ze dvou stran. Rychle zahnout doleva. Jdu potichoučku, na hůlkách mám nasazené gumové botičky. Snad na mne nepřijdou.

„Byl tu! Žižka tudy musel projíždět teď, před chvilkou. A s tím běloušem to nakonec byla pravda!“ Není nad to si fakta ověřovat na vlastní oči.

Přebrodit? Na vlastní nebezpečí? V Žebráku se s povozy nepáraj. Volím raději lávku. Ale v létě by to mohlo být fajn osvěžení.

Zvenku vypadá jako běžný dům a přitom tudy šla historie. Jan Hus se dohadoval s ostatními přímo tady za tou stěnou. Přikládám ucho k brizolitové omítce. Ne, z druhé strany nic slyšet není. Je po 14:00, v Žebráku už asi dorokovali.

Kostel sv. Vavřince. Určitě katolíci. „Vypálit? Nebo raději vyplenit cukrárnu?“ ptám se rádkyně na telefonu. „Věnečky z odpalovaného těsta,“ zní příkaz shora.

Věnečky sice nemají, za to mne potěší přítomnost zdejších dam. Z jejich nenápadně odposlechnuté konverzace se dozvídám přísně tajnou informaci. Kde koupit ty nejlepší brambory na sadbu. Hned za tepla s tím utíkám na zastávku BUSího spřežení. To bude Žižka čubrnět, až mu to povím. Ve špehování jsem postoupil na level 3.

Kudy jsem to vlastně šel?