Celkem 31.38 km, nastoupáno 413 m, celkový čas 6:40:32.
„Holoubci milí, děkuji vám za námahu,“ zpíval jsem si nedávno Mertův song Staré dopisy. Měl jsem zaparkované auto pod stromem, na kterém měli hnízdo. I myčka s jejich abstraktními cákanci měla co dělat.
V Holoubkově na mne naštěstí podobná pohroma nečeká. Sluníčko, ale poměrně chladno. Holoubci neútočí, asi někde přebírají pro Popelku hrách.
U Holoubkovského rybníka to fičí jako u moře. Výpust z rybníka láká ke spršce. I okolí je pěkně upravené. Přes rybník vedou dva vleky na wakeboarding (něco jako vodní lyže, jen je to board). V létě tady musí být živo.
Jdu do kopce a dojde mi, že jsem si nespustil časomíru na hodinkách. Beru to jako znamení toho, že dnešní trasa, byť delší, nebude o kilometrech, ale o kochání se krajinou.
Vlevo Vydřiduch, vpravo D5. Naštěstí je sobota a na dálnici není velký frkot. I tak jsem rád, že se cesta brzy odpojuje zpět do ticha.
Do Plzně jsem po D5 jezdil do práce šest let. Ale nikdy jsem si neuvědomil kolik je v okolí rybníků. Borecký rybník byl založený pravděpodobně Arnoštem z Pardubic, někdy za Karla IV. Jestli šel Žižka v listopadu 1419 do Plzně, nejspíš kolem něj taky procházel. Líbil se mu taky ten ostrůvek uprostřed?
„Teskně hučí Niagara …“ No vážně, z rybníka vytéká vodopád. Zaujal mne natolik, že jsem málem zapomněl odbočit po modré.
To bych ale o dost přišel. Cesta lesem podél Holoubkovského potoka je oáza klidu.
Do centra Rokycan se dostávám nenápadným průchodem u kostela Panny Marie Sněžné. V Žižkově době tu bylo proboštství řádu augustiniánů. S husitama moc kámoši nebyli a platilo to i obráceně.
„Ale pořád lepší katolický kostel, než socrealistický obchoďák Žďár,“ vysvětluju Žižkovi na náměstí. „Vypálit,“ vypaluje bez rozmýšlení odpověď. Nebýt místních lapkolapačů, kdo ví, jak by to dopadlo.
Co naopak oba obdivujeme jsou stojany na připoutání koní. Jsou pružné a koně se o ně neodřou.
„Tady si bydlel, že jo?“ tipuju. Dům má výhodnou pozici. Ze střílen v podkroví se dá sledovat přilehlé okolí. Žižka mlčí.
Poledne, čas na sendvič. Přístřešek s rybníčkem v okolí k tomu vysloveně vybízí.
„Žádný strom neroste do nebe,“ ozývá se opět teta Kateřina. Tyhle ale jo. Ani do objektivu se mi nevejdou.
Dělám si odbočku k pomníčku letců. Myslel jsem, že to bude něco z války, ale nakonec ten nepřítel byla mlha. Kopec se schovával v nízké oblačnosti (podle svědka lesníka Josefa Hájka byla viditelnost na 15m) a pilot při manévru zavadil o stromy.
Dneska je naopak viditelnost skvělá.
„To už jsem tady?“ nechce se mi věřit, když míjím odbočku z D5 na Plzeň. Ani jsem nevěděl, že tudy jde projít pod dálnicí. A zas honem do lesa.
Blížím se k Plzni. Potkávám rodinky na výletě i cyklistické nadšence. Žádné velké davy.
Plzeň. Obchodní centrum Rokycanská. Casino Admirál. „Vypálit! To tu s Korandou nechcem!“ Žižka je dnes velmi nesmlouvavý.
Z rušné Rokycanské odbočuju na polňačku. Společnost mi dělá hnojící traktor a pár pejskařů.
Božkov. „Kdepa tu máte ten pramen s Fernetem?“ ptám se do prázdna mojí téměř čistou Plzenštinou. U kapličky nic nenacházím.
„Taky nic a to tu mám na flašku nahozeno od rána,“ stěžuje si rybář. Kdo ví, jestli se tady ten Fernet vůbec stáčí.
Trochu se zatahuje. A zas odtahuje. Na Slovanech trénují fotbálek. Ještěže nechtěj, abych si s nima zahrál. Na fotbal jsem docela antitalent.
„Hurá, konečně nádraží,“ jásám. Cesta přes město mne už lehce nudila. Čtvrť za nádražím nepatří zrovna k plzeňským pamětihodnostem. Nemít hole v ruce, tak se i lehce bojím.
Do odjezdu vlaku mám dost času. Gulášovka a první jarní pivko venku.
„Plzeň dobyta,“ hlásím Žižkovi. „Opravuji, Plzeň dopita!“
Kudy jsem to vlastně šel?
Jak tam: Vlakem do Holoubkova (trať Praha – Plzeň)
Jak zpět: Vlakem z Plzně
Jídlo: Vlastní. Šlo by se zastavit v Rokycanech, ale byl jsem tam moc brzy. Dojedl jsem se v Plzni, ve slušně vypadajícím bufáči před vlakovým nádražím.
