Celkem 28.36 km, nastoupáno 419 m, celkový čas 6:33:59.
Proč si vlastně Žižka v listopadu 1419 zvolil Plzeň? Moc možností v té době neměl. Severní, střední a východní část českého království byla na katolické straně. Plzeň, společně s Klatovy a oddílem Mikuláše z Husi na Zelené hoře u Nepomuku, představovala hlavní středisko bojovného husitství. Václav Koranda, duchovní autorita v Plzni, zřejmě přesvědčil Žižku, že „Plzeň je tím správným místem, jež poslouží jako hlavní základna pro boj s Antikristem.“ [Čornej P., str. 183-4]
Zikmund (pro nás, odchovance Jiráska, liška ryšavá) si mezitím v prosinci pozval na kobereček české i moravské šlechtice. Včetně královny Žofie a Pražáků. Do Brna. Taková potupa. Vysvětlil jim, co všechno musí udělat (zbořit opevnění, nepronásledovat katolíky, …), aby se milostivě vokázal v Praze a nechal se od nich korunovat. Za to jim slíbil, že uspořádá slyšení o přijímání pod obojí. Slibem nezarmoutíš. Byl fakt fikanej.
Taky po nich chtěl takovou drobnou službičku – že ještě před jeho příjezdem zlikvidují ohniska husitského radikalismu. [Čornej P., str. 190-194] Neposlušnost (ať už měst vůči králi, nebo poddaných vůči vrchnosti) nehodlal trpět.
Katolická část šlechty se ráda ujmula „obnovení pořádků“ a pro příznivce přijímání pod obojí začala Apokalypsa.
Příchod Spasitele, který zatočí s Antikristem a všemi hříšníky, propočítali husitští proroci na 10.-14. února 1420.
V těch dnech pršelo. Ten, kdo měl přijít, nepřišel.
Místo něj přišlo k Plzni katolické vojsko. Husitští rebelové si vyjednali svobodu přemístit se na Tábor a slib, že v Plzni bude po jejich odchodu povoleno přijímání pod obojí způsobou. Přišel čas k odchodu. [Čornej P., str. 194-202]
Povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad a zemětřesení na mnoha místech. Ale to vše bude teprve začátek bolestí.
Mt 24
Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno…
… tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor.
I já z Plzně odcházím. Neprší (naštěstí) a to, co vypadá jako sníh, jsou spadané okvětní lístky.
Procházím ulicí U Ježíška.
„Kterej z vás to je?“ Tipuji to spíš na to děcko, než na pána s vrtulkou. Ale možná to není ani jeden. Ježíšek je přeci neviditelnej.
Úžasné. Někdo se rozhodl zrekonstruovat nádhernou průmyslovou budovu bývalé papírny. A vrazil tam šest malých oken místo pěti velkých. Asi neuměl do pěti počítat.
Dneska mne to ale nerozhází. Šumění jezu na Radbuze je extrémně uklidňující. Stačí opravdu jen pár kroků a z rušného nádraží je člověk najednou v přírodě.
Louka na souboj létajících talířů je ještě plná rosy. Pasti na Ufouny čekají na své první úlovky. Raději rychle mizím pryč. Co kdyby zrovna přistáli?
„Co bylo dřív? Vejce, nebo slepice? Graffiti, nebo popínavka?“ Odpověď visí ve vzduchu. Nebo na zdi?
Výšinné opevnění Hradiště. Docela chápu, proč si to tady v době bronzové oblíbili. Výhled je tu opravdu do daleka. Potřebovali vidět, jestli po nich lidi z paneláků nejdou.
„Jejda, nemám s sebou plovky,“ lamentuju u restaurace. Stejně mají zavřeno. Je teprve duben. V létě to tu může být fajn.
Stoupám na vrch Valík. Někde pode mnou je tunel. Snažím se moc nedupat, ať se nepropadnu až na dálnici.
Některé zříceniny mají svůj půvab. „Žižko, za tohle nemůžeš, že ne?“ ptám se pro jistotu. Já abych na něj všechno nesváděl.
Komín na bývalém pivovaru ve Štěňovicích mne fascinuje už zdálky. Pivo se tu ve velkém vařilo už od roku 1765 a po vybombardování Gambrinusu se tu rok vařil i ten.
„Sídlištní školka, nebo hospoda?“ Hnědé kachličky, kovové dveře. Výkvět totáčové architektury. „Mami, já sem nechci chodit,“ vzdoruje ve mně malej kluk. „Ani na pivo,“ přitakává ten velkej.
Píše mi František, ex-kolega, že se odhodlali vyrazit na konferenci Agile Saturday Tallinn. Posílám mu fotku od Úhlavy. „Talin, to je jak se tam ten rybník nahání?“ ptám se pro jistotu. „Je vidět, že jsi českoběžník a hned víš, kde je Talinsko,“ oceňuje František a slibuje, že pokud budu chtít, vyzvednou si mně v Praze a zajistí doprovod na správné místo. S nima se neztratím.
Bacha slon! Stojí tu dlouho. Zdřevěněly mu nohy i chobot.
„Můžu si půjčit tu modrou nalevo?“ Na dnešní nebe by se docela hodila. „A ještě tu žlutou, ať můžu namalovat i sluníčko,“ prosím.
Předenice, 13:00. První lavička po dlouhé době. Čas na jídlo. A na odvětrání ponožek. Ještě, že fouká vítr.
Na dalších pár kilometrech se to lavičkami jen hemží. Ani se jim nedivím. Mají tu krásný výhled do kraje.
„Jéé, autíčka, můžu?“ ptám se na dálku paní Columbové. „A na labutě taky?“ předvídá další dotaz. Ale já bych radši dvakrát na autíčka. Jako malej jsem kvůli nim jednou vyraboval prasátko.
Blížím se k Přešticím. Jdu v rychlém tempu. Chci stihnout nejen vlak, ale to hlavní, za čím jsem dneska šel.
Přešek z Přeštic. A kámoška Gulášovka. Na vychutnání mám asi půl hoďky. Pohoda.
Mrknu zdálky na kostel obepnutý odpolední šnůrou aut. „Ne, nevypalovat,“ varuju Žižku, „jsme tu inkognito!“
„Brzy se sem vrátíme,“ slibuji mu, když na nádraží nespokojeně mručí cosi o benediktýnech z Kladrub, co to tu prý okupují. Občas je jak malé dítě.
Kudy jsem to vlastně šel?
Jak tam: Vlakem do Plzně.
Jak zpět: Vlakem z Přeštic, přes Plzeň.
Jídlo: Vlastní zásoby. Po cestě je několik vesnic, ale otevřený obchod byl až v Předenicích. V Přešticích je skvělá restaurace Přeštík s vlastním pivem.
