6. Nepomuk

Celkem 28.78 km, nastoupáno 561 m, celkový čas 6:43:15.

Velikonoce. Konečně puťák na víc dnů. Balím si minimální výbavu do ultralight baťohu. Půjdu po penzionech, tak toho moc nepotřebuju. Jediná možná komplikace jsou svátky a s nimi spojené zavřené obchody.

Vstával jsem v nekřesťansky brzkou hodinu (= dřív než v sedm) a v Přešticích jsem těsně po deváté. Zatím je docela kosa, ale počítám, že se rychlou chůzí brzy zahřeju.

Auta kolem Dientzenhoferova barokního skvostu dnes jezdí po druhé straně. Po ránu jich není tolik, jako minule. Někdy bych se rád mrknul i dovnitř kostela. Fotky interiéru jsou impozantní.

Beton a alej. Alej a beton. Člověk by řekl, že to nejde dohromady. Krása jarních stromů v řadě přebije cokoliv.

V Příchovicích se motám kolem kapličky. „Budu u vás dneska spát,“ říkám sv. Janu Nepomuckému. „Jasnočka, vezmi to tady po silnici za mnou a pak přes most doleva,“ radí, když vidí jak bezradně čučím do mapy.

První dnešní kopeček. Zahřívám se. U sila shazuji horní vrstvu oblečení. Dál už jenom v tričku.

Všechno kvete. Nádhera. Pylové orgie. Má alergie je zahnaná do kouta a ani si nekejchne. Dobře jí tak.

„Huberte, proč stále lovíš a honíš zvěř? Je na čase, abys začal hledat mě, který se za tebe obětoval,“ řekl Hubertovi na Velký pátek (tj. včera) nadpřirozený hlas při setkání s bílým jelenem. A tak skončil s honitbou a začal hledat toho, kdo se za něj obětoval. A stal se patronem myslivců. Těch, co střílí jeleny.

Nedává mi to úplně smysl. Ale to neva. Mne si získal tím, že je i patronem matematiků a matematických přístrojů. Počítám, že programátory pod svou ochranu bere taky.

„Sever se pozná podle mechu nebo lišejníku,“ učili jsme se kdysi na základce. No jo, když je ale kámen porostlý mechem ze všech stran, tak to znamená, … tak to znamená, …

„Jižní pól je dobyt,“ dochází mi krutá realita. Zkouším si zpívat píseň proti trudomyslnosti, lovit v batohu míč, ale nakonec mne z bludného kruhu studených myšlenek vysvobodí Cimrmanovské „Jdu na sever a jdu na jih„. V mém případě tedy: „Jdu na jih a jdu na sever.“

Nemají ty stožáry nějak divně nahnuté vršky? Takhle hodně od sebe jsem je ještě neviděl. Třeba jsem se jenom nedíval pořádně.

Bitva chorošů. Fandím oranžovým. Husitům. Bílí jsou křižáci. Už stáhli do obrany. „Za pár let je máme,“ říká Žižka.

Nechápu, že každý bílý kůň běží hned za Žižkou. Něčím je přitahuje. Že by magická vůně přírody? Nebo má v kapse schovaný čtyřlístek?

Ty nejvyšší hory na obzoru už musí být hranice s Německem. Chvíli stojím a kochám se pohledem. Viditelnost až na Šumavu jsem nečekal.

Utíká to. Jsou teprve dvě hoďky a v dálce už vidím zámek Zelená hora nad Nepomukem.

Prádlo si budu prát až na pokoji. Ale dík za připomínku.

Poustevna Na Skalici. Opravená a zamřížovaná.

Kdo by chtěl poustevničit, může si ustlat pod skálou. Jen pozor na lapky, skála je od nich dost očouzená.

„Co je to asi za stroj, že umí v terénu dělat z kmenů laťky?“ dumám. Z Farming Simulátoru žádný takový neznám.

„Mám tu ruličku slámy dokoulet až do Nepomuku?“

„To dáš,“ podporuje mne Žižka i paní Columbová. OK. Už to mám jenom kousek.

„Jsem tu,“ hlásím Nepomuckým děvčatům. Úžasem zkameněla.

Na pokoji zapínám myčku, pračku a sušičku (vše na ruční pohon) a o slovo se hlásí hlad.

Knedlíčková polévka, velikonoční kachna s nádivkou a rychle vypařující se Plzeň nemají chybu. Hlad zažehnán. Dost jsem se přecpal.

„Díky, Jane z Pomuku, zvaný z Nepomuku! Máš to tu fakt dobrý,“ funím spokojeně do peřin, když těsně po osmé uléhám.

Kudy jsem to vlastně šel?