Celkem 30.74 km, nastoupáno 509 m, celkový čas 7:15:17.
„Tak ahooooj, Nepomuku,“ loučím se s náměstím těsně před desátou. Snídaně byla až od osmi, užívám si pohodové ráno.
Koukám, že mi pilot nepřistavil na desátou helikoptéru. Čekat tu na ni ale nebudu, to tam budu dřív pěšky.
První část dnešní cesty, z Nepomuku do Kasejovic, už jsem šel před dvěma lety, jenom obráceně. Na kapličku v Tojicích si pamatuju. Bílá s modrou je v Čechách poměrně nezvyklá.
Ani ondatří rodinka za vsí se za ty dva roky neodstěhovala. A taky proč, rohlíků mají připraveno i na velikonoční pondělí. Jen mne to už tolik nebere. Přeci jen je to invazní druh.
Velikonočni neděle. U Mohelnického rybníka nesedí ani jeden rybář. Asi všichni barví vajíčka.
Klopená slavobrána v pravotočivé zatáčce. Kolik vítězů už tudy prošlo?
Porybný JN tu má dobrý rozhled. U Životického rybníka mu žádný pytlák neujde.
Za tímhle kopečkem už určitě musí být moře. Těším se, až si ošpláchnu nohy ve vlnách.
Tak ne, místo moře tam jsou další kopečky. A pak další. A území za kopečkama. Tam se za totáče jen tak někdo nedostal.
Kasejovice. Obědvám na lavičce s výhledem na kostel sv. Jakuba. „Jo, jo, tebe si taky pamatuju ze svatojakubské!“
Pizzerie – Cukrárna u Pejska a Kočičky ve mně velkou důvěru svým názvem nevzbuzuje. Z receptu na dort mne v Čapkově pohádce jako dítě nejvíc fascinoval syreček a okurka. „Jaký dort asi vznikne spojením pizzerie a cukrárny?“ přemýšlím na dalším kilometru. „Dal bych si ančovičkový a hodně ananasu,“ konečně docházím ke správné variantě. „Ten je můj,“ vrčí na mne z pod stromu zlý černý pes.
„Kdo si dal tady tolik práce?“ žasnu nad originálním větráním. Tajně doufám, že místo něj nepřijde při rekonstrukci eurookno.
První rybníky ve Lnářích existovaly už kolem roku 1320 a v době největšího rozmachu rybníkářství jich k panství patřilo 366. Místní zámek je už vrácený původním majitelům, ale zasedala tu i československá vláda, když porcovala Česko a Slovensko.
„Mazej do Hajan!“
„Ale mně se ještě nechce!“ vzdoruji, jako každé malé dítě.
„Jdu jenom něco vyřídit na ouřad,“ může říct každý Hajanský pantáta a ukázat se doma až po zavíračce. Geniální spojení. Radši jdu, ať tu z toho neusnu.
„Obelixi, mám tu pro tebe pár menhirů,“ volám do krajiny nad Blatnou. V komiksech ho mám radši než Asterixe. Je to takovej dobrák od kosti. A má rád divočáky.
„Vidíš Žižko, až ti zrezaví palcát, můžeš ho tady dát do sběru,“ upozorňuji spolubojovníka. V Blatné mají ekologicky uvědomělé i střelce.
Hokej bez ledu. Aspoň jim to tolik neklouže. Divím se, že na tuhle vychytávku v Kanadě nepřišli už dávno. „Go Datels, go!“ Dneska to tu fakt žije.
Blížím se k náměstí, dnešnímu cíli. Daňky nechávám zavřené.
Restaurace Beránek je dnes taky zavřená, ale hotelové klíče na mne už čekají. Dokonce tu budu mít i zítra snídani. Jupí! Zítra je velikonoční pondělí a je zavřeno úplně všude. Kromě viet-večerky. A ta tu žádná v blízkosti není.
Večeři si dávám v Casa Verde. Jediná otevřená restaurace v okolí. Domácí těstoviny byly fajn a italské Primitovo vysloveně bodlo.
Kudy jsem to vlastně šel?
Ubytování: Hotel Beránek 700 Kč za jednolůžko + 160 Kč snídaně. Vypadalo to na rodinný hotel, rezervoval jsem pro jistotu telefonem. Snídani jsem si domlouval předem. Vajíčko mi usmažili přímo při snídani.
Jídlo: Oběd z vlastních zásob. Večeře v italské restauraci v Casa Verde přímo na náměstí. Chutné těstoviny, italské víno, pošmákl jsem si.
