Celkem 27.55 km, nastoupáno 403 m, celkový čas 6:29:45.
Velikonoce. Barvení vajíček a mlácení pomlázkou mi nikdy k srdci nepřirostlo. Pod okny hotelu vyřvávají první opilci. Doufám, že jich moc cestou nepotkám.
Historické náměstí v Blatné. Panna Marie se otáčí od zanedbaných domů a výloh. Městský klid tu stráží městská strážnice. Opilci se přesunuli někam dál. „Máme volnou cestu,“ hlásím Žižkovi.
„Pozor brod,“ upozorňují kachny poutníky u Přední Řitovíze. Překračuji suchou nohou.
Přepad Buzického rybníka bych asi suchou nohou nedal. Z cesty podél Lomnice vypadá jak vodopád.
Velikonoce v Pacelicích. Zkouším to říct třikrát po sobě, aniž by se mi zašmodrchal jazyk. Napošesté už to dávám.
Zámek Škvořetice. Původně tvrz. Na zámek přestavěná v 16. století a do novorenesančního stylu se hodila po první světové. Na učňák jí za totáče přestavěly Československé státní dráhy.
Dnes na prodej. Za 40 mega i s rybníkem? Aha, poslední cena z roku 2008. Možná už není aktuální. A rybník by Žižka určitě vypustil. Víme, jak to bylo u Sudoměře. Vlastně ještě nevíme, snad tam dojdeme zítra.
Velikonoční betlém na vylidněné návsi. Po bičování pomlázkou tu ani pes neštěkne. Všichni štěkaj po mně.
Nedávno jsme s paní Columbovou četli knížku O díře z trychtýře. Krátká, ale vtipná. Jestlipak tomuhle trychtýři, co sbírá vláhu rovnou z mraků, taky neutekla?
Sedlice. Jan Nepomucký úklonem nenápadně naznačuje kde si dát sváču. „Dobrý nápad“, děkuji jemu i obci za opravené náměstí s lavičkami i přístřeškem. Hlad sice ještě nemám, ale picí zastávka se hodila.
„Neskácí se, až půjdu kolem?“ Docela to fouká. Dvě přerostlé špejle se na mýtince drží zuby nehty.
Láz. Jsem za půlkou a už mě doběhl kámoš hlad. Elegantní lavičku s pětihvězdičkovým výhledem vítám jako dar z nebes. Kecám, měl jsem ji na mapě vyhlídnutou už dopředu. Ale ve skutečnosti je výhled ještě lepší. Kolikrát jsem v tomhle odstavci použil slovo výhled? Nezačínám se opakovat? „Yes a nekecej,“ vrací mne do obědové reality Žižka.
Velikonoční procesí. Kdo neskončil na pekáči, oslavuje svobodu.
Kostel svatého Martina v Radomyšli. Mísí se tu všechny možné styly. Žižka obdivuje věžičku se střílnama. Voják se v něm nezapře.
Rodný domek Josefa Kováře, nálezce Rukopisu Zelenohorského. Pro některé nejstarší česky psaná památka, pro většinu vědců falzifikát. Český národ v době národního obrození potřeboval nějaké staré písemnosti, tak proč si nějaké nevyrobit. Co třeba něco o Libuši? Dneska by to nikoho ani nepřekvapilo.
„Ty jsou jedlé,“ usuzuju podle tvaru. Jen ta velikost mi nesedí. Od Temelína jsem 50km. Raději je nechávám pro ostatní houbaře.
Stairway To Heaven. Led Zeppelin by koukali kolik jich tu je. „Ooh, it makes me wonder,“ chce se mi s nima zpívat.
Japonsko? Sakury? Ne. Strakonice. Mandloně. Asi. Takovou barvičku jsem ještě neviděl. Jsem Strakonicemi ohromen.
Je teprve půl čtvrté a jsem u hotelu. Pán na telefonu mne onaviguje ke klíčům a dokonce ještě jednou zavolá, jestli je všechno v pořádku. „Ano,“ odpovídám. Hotel je moderně zrekonstruovaný, pokoj čisťoučký a má velkou koupelnu. Na sprchu se moc těším.
Viet-čínskou restauraci Chang Le mám za bukem a lidi v recenzích ji docela chválili. A chápu proč. Slušná porce a kachna je opravdu mňamózní. Se zmrzlinovým pohárem už jsem měl co dělat.
Co s načatým večerem? Jdu se projít k Otavě a místnímu hradu. Jako bych toho chození za ty dny neměl dost.
Je tu! Švanda. Nebo taky SWANDA, pověstný dudák, der (Ernst) berühmte Dudelsackpfeiffer, cituje wikipedie z Jungmannova slovníku. Teda představoval jsem si ho trochu mladšího. Moc nechápu co na něm Dorotka viděla.
Kudy jsem to vlastně šel?
Ubytování: Hotel Koflík, 1 700 Kč za objednané jednolůžko (i když jsem nakonec dostal dvojlůžkáč). Pěkně zrestaurovaný, čistý, velká koupelna. Snídaně v ceně.
Jídlo: Oběd z vlastních zásob. Večeře v restauraci Chang Le. Velká porce, ale já měl fakt slušný hlad. Gambáče jsem nedopil, nějak jsem dneska neměl chuť na pivko.
