Celkem 29.36 km, nastoupáno 197 m, celkový čas 7:00:02.
Ještě před týdnem vypadala předpověď počasí na dnešek dost uplakaně. Původně jsem to chtěl zapíchnout už ve Strakonicích, ale jsem rád, že jsem si nakonec doobjednal hotel a prodloužil putování až k první velké Žižkově bitvě.
Počasí mou volbu schvaluje. I taková garážová kolonie v jarním sluníčku působí svěžím dojmem. „Dneska by to asi nikoho nenapadlo stavět garáže někde za městem,“ uvažuju. Ale zdá se, že tyhle autobudky si svojí klientelu drží.
„Uf, sem se tě lek!“ Ta hlava vypadá dost podezřele. Přibližuju se maximálně na dostřel foťáku.
Drátěné modely zvířátek vypadají trochu jako past. Když slepičce odlehčím od pštrosího vejce, nesklapne to? Vajíčka jsem měl k snídani (už potřetí za sebou, mám je rád), tyhle nechávám ostatním poutníkům.
Stánek PNS. Taky u nás jeden byl, než z něj udělali zmrzlinárnu. V tomhle se asi prodávají ultratajné informace. „Sdílej, než to smažou,“ říkám Žižkovi.
Někdy se potok rozhodne téct po cestě. A pak zase hupsne do strouhy. Cesty potoků jsou nevyzpytatelné.
Trochu jsem se zamyslel nad datovým projektem z Digitání Akademie Czechitas. A najednou jsem na louce plné pampelišek. Nádhera, ale cesta dál nevede. Zapomněl jsem odbočit. Vracím se. Jenom kousek. Možná, že i v projektu nebude od věci se mrknout, jestli nám nějaká odbočka neutekla. Ať neskončíme mezi pampeliškama.
„Co to tam v dálce kouří? Další vypálený klášter?“
„To ne já,“ brání se Žižka. „To křižáci z Tem Elína,“ ukřivděně odsekává a propaluje mne jedním okem.
Blíží se kritický okamžik před začátkem bitvy. Všichni už jsou na místě. „Kde jste se courali, mně už tu zdřevěněly nohy,“ stěžuje si po právu jeden z bojovníků.
„Do boje,“ velí kubistický Žižka.
„Ale já mám hlad! Už je poledne,“ namítám. S prázdným žaludkem se špatně bojuje.
„Neměl být tenhle rybník vypuštěný?“ zjišťuje Žižka překvapeně.
„Nevadí, zavedeme je do bahna tady za hrází, tím neprojdou,“ radím mu jako zkušený husitský velitel. A neprošli. Oni ani nepřišli. Bitvu vyhráváme kontumačně.
„Tenhle by se nám hodil na vozovou hradbu,“ žasne Žižka.
„A co tenhle?“ objevuji další poklad. Ani jsem nečekal od místních sedláků takovou podporu.
Putim. Švejk se tu o víkendech prohání na šlapadle. Pokud zrovna netáhne na Bělehrad. Tahle postava mi nikdy nebyla moc sympatická. Švejkův humor je asi pro jinou cílovku.
Podkostelní rybník. Podle info tabule založený už za vlády Karla IV. „Jo jo, ten si pamatuju,“ potvrzuje Žižka.
Odbočuju z turistické značky. Potřebuju stihnout v Písku vlak. Snad to touhle zkratkou půjde.
Na mapě byl vyznačený potůček přes cestu. „Snad ho přeskočím,“ říkal jsem si. Nepřeskočím, je to bažina. „Tady by se dobře bojovalo,“ oceňuje takticky Žižka.
Dobojováno. Bažina nebyla ani po kotníky. Návleky sundávám na nejbližším suchém místě.
Písek v Písku. Někde odtud mi pojede vlak domů.
Ještě se probojovat k nádraží přes vodní příkop.
„To jsme my,“ volá na hlídku lučištníků Žižka. Tohle bylo těsný, ještě že jdeme spolu.
V Tesku si narychlo dokupujeme zásoby před dalekou cestou domů. Žižka si ještě chce přeprat kroužkovou košili, aby ve vlaku nesmrděl (už je trochu cítit), ale nenašli jsme na to vhodný antikorový program.
„To byla jízda,“ říkám si ve vlaku. „A ještě bude,“ dodává Žižka, „musíme spěchat na Tábor, už nás tam čekají.“
Kudy jsem to vlastně šel?
Cesta domů: Vlakem z Písku. Jede přes Příbram a Beroun až do Prahy. Seděl jsem v cyklovagónu, co má sedačky za sebou jak v letadle. Mám to radši, než když někdo sedí proti mně.
Jídlo: Oběd z vlastních zásob. V Putimi je i hospoda, ale nezkoumal jsem, jestli je otevřená. V Písku je u nádraží velké Tesko, kde se dá cokoliv dokoupit. Mají tam i malé bistro-pizzerii.
