Celkem 28.59 km, nastoupáno 583 m, celkový čas 6:33:10.
Na základce jsme museli chodit na branné cvičení. Ráno jsme nastoupili před školu s chlebníkama, v nich kilo písku jako zátěž, sváču a igeliťáky. „Hlavně se děti nekoukejte do výbuchu, lehněte si nohama k němu,“ radila nám učitelka branné výchovy. Kdo se schoval za vyvýšeninu, přežil do dalšího kola. Přechod území zamořeného radioaktivním spadem jsme zvládali s nohama v igelitových pytlíkách. Brnkačka. Kdyby vypukla třetí světová, všichni víme jak se chovat.
„Já nemám písek,“ uvědomuju si, když vystupuju z vlaku. Hlavně, že mám sváču a pytlíky. Doufám, že mi cestou nikdo nebude vážit baťoh. Má určitě pod 7 kilo. To by byl sekec mazec. Půjdu holt bez písku, snad mi to místní odpustí.
Nádherné modro. Studený vítr. Teplé sluníčko. Střídavě se přioblékám a zase svlékám.
Fotbalová tribuna bez fotbalového hřiště? Půlka stodoly s nedokončenou střechou? Tahle budova mne mate už zdálky. Lehce megalomanská dřevostavba Lesů města Písku je správná odpověď. Architektonicky zajímavá, ale z technologického hlediska ne moc dotažená, zdá se. V prostoru působí jak pěst na oko.
„Mrkni radši na mě“, odvádí pozornost bříza. Architektonicky zajímavá a botanicky dotažená, zdá se. V prostoru působí přirozeně, jako by tady sama vyrostla.
Lesní rybník Němec. Ostrůvek uprostřed láká k přenocování. Ale co když tu rusalky v noci utancují pocestné k smrti?
Potkávám cestou ukazatele na Švejkův pochod. Dá se jet i na kole. Nebo 20km po hospodách. Razítko za pivko. Na posledním stanovišti bych službu mít nechtěl. Naštěstí je to až zítra.
„Díky, Májku nechci,“ odmítám nabídku v Albrechticích. Z domova mám chleba se salámem.
Nemělo tam být Paní Hora? Kopec to byl docela slušnej.
Jak to ten Žižka dělá, že po něm ty bělouši tak letěj? Jen nás kůň zahlíd, tak k němu běžel. Asi je cítit na dálku.
Oslavy paštik jsou v plném proudu. V Mezerce jim dokonce ještě stojí.
Neznašov. Pět a půl kilometru od Temelína. Kapři dosahují nadkapřích rozměrů. Náhoda?
Soutok Vltavy a Lužnice. Pár kilometrů proti proudu, u Újezdce, se Žižka se svými lidmi přebrodil přes Vltavu [Čornej, str. 214]. Já to zkoušet nebudu. Orlická přehrada zvedla mezitím hladinu o 4 metry. To bych si ty trencle před brodem musel vytáhnou hodně vysoko.
„Srabe,“ říká Žižka, „tak aspoň tenhle potok přebrodíš, ne?“ Volím improvizovaný dřevěný most.
A další. A pak ještě jeden. A znova. Obtížnost se zvyšuje. Hloubka nejméně po kotníky! Jsem velice odvážný a udatný. Přešel jsem několikrát řeku Jordán a ani tenisku jsem nesmočil.
Loučím se s Bohunickým potokem u tabulky zvěstující, že cesta je za vyššího stavu vody neprůchodná. Jo, za deště by to tu mohlo být zajímavé.
„Jaký tvar má jih? A jaký sever?“ Jih musí být kulatý jako sluníčko a sever špičatý, jak hory na Islandu. Budou s tím Australané souhlasit?
I Vltavu přecházím suchou nohou. V Týně, po cyklo mostě. Zítra po něm přefrčí veteráni, upozorňují mne směrovky Veterán Rallye Křivonoska. Snad se nesrazí se Švejkama, co půjdou ten pochod.
„Dám si,“ říkám na nabídku svíčkové v zámecké restauraci. Žádné hogo fogo, ale poctivá hospoda se štamgastama a velkou telkou.
Jede MS v hokeji a prohráváme se Švýcarama 1:2. Atmosféra houstne. „Jak to hrajou?“, podivují se někteří. „To ten Červenka,“ analyzují příčiny neúspěchu jiní. Gól! Vyrovnáváme. A další. Po druhé třetině vedeme a paní hostinská rychle nosí na stůl další pivka. Taky fandí.
Třetí třetina. Gól. Už nevedem. Gól. Prohráváme. „To snad není možný, přines Fernet“, povolává tajnou posilu stůl za mnou. Gól. Pomohlo to, je vyrovnáno. Rozhodne se v prodloužení? Pomůže další runda Fernetů?
„A je tam,“ nadšeně křičím s celou hospodou. Dal ho Červenka.
Kudy jsem to vlastně šel?
Cesta tam: Vlakem přímo do Písku. Jede z Prahy přes Beroun.
Jídlo: Oběd z vlastních zásob. Svíčková k večeři v Zámecké restauraci byla klasická hotovka. Zato hokejovou atmošku jsem si fakt užil.
Ubytování: Hotel Zlatá Loď , 750 Kč včetně snídaně, rezervováno přes telefon.
