Celkem 32.74 km, nastoupáno 463 m, celkový čas 8:23:49.
„Vy jste ten hemenex, že jo?“ vítá mne pan vedoucí na snídani.
„Ano, to jsem já,“ přiznávám svojí čerstvě nabytou identitu, kterou jsem si včera na recepci zařídil. A to mi ani neprozradili, že jsem i domácí nakládaná okurčička a krouhané zelí. Mňam.
Loučím se s Bechyní před devátou. Kolem poledne sem mají přijet veteráni, ale podél Vltavy je klid a nikde nikdo.
„Pěšky nebo lodí?“ zvažuju u přístavu. Lehký vítr sice fouká, ale nevím, jestli správným směrem. A přetahovat plachetnici přes jezy? Já tedy ne. Ani tu malinkou.
Z hříbku nad Temelínem je vidět jenom nožička. Igelitové pytlíky na přechod zamořeným územím snad potřebovat nebudu.
Rozhledna Semenec. Poslední výhled na Vltavu. Dřív tu bylo městské popraviště. Kat dojížděl z Budějovic nebo Soběslavi. Popravou se trestalo nejen zabití a cizoložství, ale podle info tabule také pytláctví a krádeže na panském.
„Už na Onen Svět?“ Ne, volím cestu po červené. I když chápu, že dřív nebo později tam každý stejně musí.
„Ale já se tě nebojím,“ vzkazuju v Kolodějích hastrmanovi. „Umím plavat, víš?“
Lužnice a jezy. Musely se přenášet, vzpomínám na naší první plavbu s Kryštofem. Docela makačka.
„Jak dlouho asi půjdu po té lávce nad vodou?“ Představivost vyvolává vodníka Bubu, jak po nocích nahlodává trámy ve skále. Neměl jsem se nad ním vytahovat. Navíc jsem se přeci jen octnul na stezce na Onen Svět. Můj osud je zpečetěn.
Aha, tak lávka vede jenom za zatáčku. Bubu mne do vody nestáhl. A navíc, umím přece plavat.
Bechyně. Stoupám na ostroh, osídlený už v 9. století. „Žižko, prý jste to tu párkrát vypálili,“ obracím se na Jana. O tom jsem zatím v knize nečetl.
„Františkáni,“ odpovídá jedním, pro něj všeříkajícím slovem.
Oběd si dávám na lavičce u šneka. Dává si taky oraz. „Maj tu dobrou zmrzku,“ radí mi.
Jdu to prozkoumat. Na náměstí je několik restaurací a kaváren. Žije to tu příjemným ruchem. Žádné pasti na turisty. Malinová zmrzka je super. Šnek měl pravdu.
První vodáci pod jezem. „Ahóóój,“ zavolal bych, ale jsou fakt daleko.
Bechyňská duha. Most, který má téměř sto let. Ve své době jedenáctý největší most na světě. Podcházím s úctou.
Stezka Na Onen Svět. Ale kupodivu tady nekončí. Jdu dál. Žádné spočinutí mne tu nečeká.
Sluníčko sice praží, ale podél Lužnice je příjemně. Nelétají tu ani žádní krvopijci. Trochu jsem se jich bál. Vzpomínka na nálety žíznivých komářích hejn při splavování Lužnice mne dodnes provází hororovými sny.
Mít za zahrádkou zříceninu hradu? Proč ne. Takhle vyzdobená stodola si ji zaslouží.
Raně gotický kostel v polích. Kde se vzal tu se vzal. Stojí tam od 14. století. „Nehraj si zas s těma sirkama,“ napomínám Žižku.
Stádlecký empírový řetězový most. Původně stál nad Vltavou. Kvůli Orlíku ho rozebrali, schovali v boudě (jak se jim tam proboha vešel?) a v roce 1970 postavili znova na Lužnici. Dneska se mi dost hodí, jinak bych ji musel přeplavat.
Chátrající Suchomelův mlýn mne nevím proč fascinuje. První zmínka z roku 1691, po válce znárodněný, aby s něj udělali sklad civilní obrany. Požár v roce 1998. Zažil toho hodně.
„Jsem tu,“ jásám u penzionku, dneska sloužícího i jako kontrolní stanoviště Švejkova putování. Paní kuchařka si ověřuje u majitelky, že mám na dnešek opravdu rezervaci. Klidně bych ji to ukázal v mobilu, ale není tu vůbec signál.
Všechno v pořádku. Rovnou si dávám pivko a jídlo. Za chvilku má přijít větší skupinka ubytovaných a pak už kuchyně zavírá. Poctivá porce. Mám co dělat, abych to do sebe nacpal.
Kudy jsem to vlastně šel?
Jídlo: Oběd z vlastních zásob, ale v pohodě by se šlo najíst v Bechyni. K večeři uzené se zelím v Penzionu Příběnice. Na výběr byla jenom dvě jídla, ale i tak jsem byl rád, že vařili. Měl jsem štěstí, mimo sezónu to není běžné.
Ubytování: Penzion Příběnice. 830 Kč včetně snídaně. Rezervováno přes telefon, potvrzeno mailem. Nějak se to nedostalo od majitelky ke kuchařce, která to tam měla navečer na starosti, ale vyřešily to mezi sebou. Placeno hotově.
