Celkem 12.9 km, nastoupáno 234 m, celkový čas 3:15:08.
„Pospíchej za ní!“ volám na ježka, marně shánějícího pod oknem penzionu svůj pytel zázvoru.
Já pospíchat nemusím, do Tábora je to co by skálou dohodil. V klidu snídám kafe a domácí bábovku, spolu s výpravou návštěvnic různého věku. Jóga víkend? Zážitkový pobyt? Digitální detox? Nedokážu to odhadnout. Záhada zůstává nevyřešena.
„Hele, lávka,“ vítám zpestření hned na začátku cesty. Nebojím se. Od včerejšího vodníka Bubu jsem daleko. Pán na ní chytá místo dušiček pixly do mobilu.
„Vidím světlo na konci tunelu!“ hlásím Žižkovi. „Ten tu za nás nebyl,“ konstatuje ohromeně. Cesta podél Lužnice je plná příjemných překvápek.
„Tobě ta snídaně nesedla, co?“ lituju postavu odpočívající na pařezu. Snad to není jedna z výpravy z penzionu, měli jsme všichni stejnou bábovku.
Jez? Yes. Původně plot z kolíků propletený proutím, jímž rybáři přehrazovali řeku, aby zadrželi ryby. Ten u Kvěchova mlýna je provalený. Podle vodácké mapy by mohl být sjízdný středem. My pěšouni ho obdivujem z cestičky. Krásně šumí. Víc než bory.
Projdu? Neprojdu? Vypadá dost odhodlaně. „Osobo, neviděla jste tudy běžet lišku?“ zapřádám nenápadně rozhovor.
„BLL-L-LL-L-L,“ odpovídá v místním nářečí. Asi taky běží do Tábora. Jazyk má až na vestě.
„Tam na tom kopci jsme si to postavili, dá se dobře opevnit“, vysvětluje Žižka strategické výhody založení Tábora. „Sezimovo Ústí jsme museli vypálit a začít znova. To by se nedalo ubránit.“ Taktiku spálené země ovládala už Byzantská armáda, natož pak Žižka.
„Jak to, že u brány nikdo nehlídá?“ rozčiluje se vojevůdce. „V klidu, s vozem tu nikdo neprojede, je to jednosměrka,“ zklidňuju vášně.
„Nepůjdem se na mne podívat?“ navrhuje na jeho náměstí náčelník. Raději ne, trochu to zavání kultem osobnosti. Aby mu to nestouplo do hlavy.
„Tak aspoň selfíčko!“ rozkazuje a hrne se na podstavec. Vysvětlovat mu rozdíl mezi selfíčkem a normální fotkou vzdávám. Mačkám spoušť. Pěkně z podhledu, jak to mají velikáni v oblibě.
Na které lavičce tu asi sedávala mamka? V Táboře byl taťka na vojně. Jezdila za ním vlakem a pak čekala v tomhle parku. Vybírám si lavičku ve stínu, dál od místních s plecháčema. Láduju se pečivem, co jsem koupil v Bille po cestě.
„Já to tady na čas zakempuju,“ loučí se Žižka. Chápu, je tady doma.
Kudy jsem to vlastně šel?
Jídlo: Snídaně v Penzionu Příběnice. Chleby, šunky, sýry. Domácí bábovka (asi). O opravdové kafe (Nescafe nemůžu) jsem si řekl. Oběd jsem vyřešil v Bille, nechtěl jsem zmeškat vlak.
Cesta zpátky: Z Tábora jezdí do Prahy docela dost rychlíků. I o víkendu. Jel jsem ICčkem, měl jsem i místenku. Jen jsem si pak omylem sednul do jiného vagónu.
