13. Od Tábora na Votice

Celkem 36.7 km, nastoupáno 677 m, celkový čas 8:20:24.

Ani já neváhám. Je sice pátek třináctého, červen a to století taky úplně nesedí, ale osedlat železného oře vyrážím krátce po svítání.

„Na Prahu,“ velím při přestupu v Berouně a hledám rychlík, co by mne tam dovezl. Ještě nedorazil. Má přes hoďku zpoždení. Nastupuju do pomalíka. V Praze budu mít jen 7 minut na přestup na IC do Tábora. Ale třeba to vyjde.

Vyšlo to. Cesta od nádraží k rybníku Jordán vede přes dopravní hřiště. Kdo to na tříkolce hodně rozmaká, musí dát na konci přednost i lodím.

Jordán není žádný rybníček na návsi. Táboru slouží už od roku 1492 a je tím pádem nejstarší přehradní nádrží v Česku. Voda z něj byla vytlačována do vodárenské věže, odkud přitékala do sedmi městských kašen. „Dobře to vymysleli,“ chválí své následovníky Žižka.

„Abstraktní dílo neznámého umělce? Lucy In The Sky With Diamonds? Dřevorubecký fanoušek Baníku?“ medituji nad zajímavým artefaktem u cesty. Vysvětlující cedulka schází. Nejsem v galerii.

„Ty ohnuté berem,“ rozkazuje Žižka. „Hodí se na prak!“

„Na prak?“ nechápu. Asi tak říká katapultu. Řečtina mu nikdy moc nešla.

„Díky,“ posílám v duchu pozdrav dobrodincům, co se starají o tuto cestu. O zákoutí zarostlá kopřivami tu není nouze. Vychodníčkovaný průchod podmáčenou loukou se šikne.

„Chleba ve vajíčku,“ hlásí paní Columbová její dnešní obědové menu. Já bych si mohl dát seno. Ale jedl jsem ve vlaku a hlad ještě nemám.

„Nechceš zchladit?“ nabízí samojezdící trávostříkačka v Chotovinách. „A nemůžeš přijet blíž?“ lákám ji k plotu. Nechce se jí. Na kolemjdoucí pocestné její programátor nepomyslel.

Vedro přituhuje. Sváču z domova dojídám na lavičce u Coopu. Hlavně že je ve stínu. Výhled na zvoničku je nečekané plus. Dopíjím se, dokupuju vodu i svatou dvojici – Milenu a Kofilu. Sním je rovnou před obchodem, aby se mi nerozehřály.

Nový rybník u Mezna. Zákaz vstupu, i když tu vede turistická značka. Majitel Bureš, co neoprávněně vykácel přes sto let starou alej na hrázi. Rybník se mu vypouští přes cestu. To ho asi tolik netrápí. Risknu to a jdu dál. Na Bureše naštěstí nenarazím.

„Nechceš nasekat?“ nabízí popletená sestřenice od trávostříkačky. Tuhle k plotu lákat nebudu. Pošlu ji sekat k nám domů, ať se vyřádí.

„Škoda, že nestíníš až na lavičku,“ odmítám kapličce před Milčínem pozvání k posezení. Ani tu nefouká moc vítr. Prostě vedro.

Windowless dům. Asi běží na Linuxu.

Kostel Narození Panny Marie v Miličíně. „Nevypalovat!“ důrazně žádám Žižku. Konečně lavička. A ve stínu. Dopíjím se a suším propocené ponožky. 24 kiláčků za mnou, 12 před sebou. Do poslední třetiny nastupuju občerstven.

„Veď mne dááál, cesto máá,“ nasazuju na polňačce mojí tajnou zpívací zbraň. Jde se na ní dobře do kopce i z kopce.

„Promiň, ale s tebou se tahat nebudu,“ omlouvám se kříži před jednou z dnešních Golgot. Je z toho celý pohnutý.

„Stejně bych přišel s křížkem po funuse,“ říkám si ve Voticích. Lehce mne znervózňuje výhružný nápis nad vchodem. Doufám, že přežiju dnešní noc Until Dawn.

Ve františkánském klášteru někdo poctivě cvičí na varhany. Chvilku poslouchám. Jenom zvenku. Nechci rušit.

„U vás budu dneska bydlet,“ sděluju modrokočce. S příjemnou paní majitelkou se dáváme do řeči. Než najdu občanku, už ví, odkud jdu a dokonce jí stihnu ukázat i blog. Já si pro změnu ověřuju, jestli je dneska otevřená restaurace (jasně) a co točí za pivo (hurá, Plzeň). K snídani budu mít čerstvé rohlíčky z místní pekárny a míchané vajíčko. Jsem z toho vřelého přivítání lehce naměkko. Nebo je to z toho vedra?

Rychlá sprcha a honem na zahrádku. Vybírám si stoleček na trávě, pěkně v přírodě. Pivko, losos se salátem z belugy a tiramisu na broskvích. Takovou baštu si dneska opravdu zasloužím.

Kudy jsem to vlastně šel?