Celkem 29.48 km, nastoupáno 493 m, celkový čas 7:22:20.
Vstávám před sedmou. Včera mne navnadila nabídka čerstvých rohlíčků z místní pekárny k snídani. Jdu to omrknout.
Votické náměstí je ještě lehce ospalé. Jen v rohu se houfuje skupinka s košíky na samosběr jahod. V místní pekárně beru housky o velikosti pálky na pingpong a k tomu jednu velkou Májku. Namáznu to v kuchyňce penzionu ještě před snídaní.
„Vajíčka! A žlutá!“ žasnu. Salát taky bodne a mé přání o co největší hrnek kafe je splněno natotata. Kalorie doplněny, kofein taky.
„Kde ses tu vzalo? Jseš tu od včera?“ ptám se přisátého klíštěte. Pár jsem jich včera scvrnknul, dneska si budu dávat většího bacha. Mají zrovna sezónu.
„Tak ahoj, Modrokočko,“ loučím se s penzionkem kolem půl desáté. Paní majitelka mne vypouští bočním vchodem a přeje mi dobrou cestu. Díky, bylo to tu fajn.
Hodinka lehkého stoupání. Výhled na Benešovskou pahorkatinu jako odměna. Dokonce tu lehce fouká.
„Že by naši?“ udivuje se nad kalichem Žižka.
„Asi jo,“ opatrně souhlasím. Vjezd na bitevní pole brání vozová hradba.
„Búúú? Múúú?“ zkouším oslovit místní komunitu. Významně mlčí.
„Do boje! Naskoč, kdo můžeš!“ šikují se klíšťata na prvního pocestného od roku 1420.
„Tak to tedy ne, se mnou se dál nesvezete,“ scvrnkávám osm černých pasažérů. Nejsem žádné MHDčko.
Ouběnický hřbitov. Lavička ve stínu. Kostel svaté Markéty tu stál už za Žižky, i když vypadal jinak. Chvilku tu spočinu v pokoji. Obědvám dvě obrohousky. „Konečná, vystupovat!“ vyzývám posledních pár černých pasažérů k opuštění vozu.
„Co tu dneska bude?“ ptám se paní, co má na starosti rozvěšování balónků v místním parku. „Dětský den,“ odpovídá její kolegyně. Vypadá to na prima akci. Ten stín jim trochu závidím.
„Můžeš i podlézt, ale pak se zase narovnej,“ používám Cimrmanův přístup. Okolo není vyšlapaná žádná cestička. Asi tu fakt nikdo nechodí. Všichni tu létají letadlem. Nad hlavou mi v pravidelných intervalech vzlétají dva stroje na vyhlídkové lety.
„Rybí kostra? Zkamenělina pravěké rostliny?“ zkouším hádat. „Socha psacího pírka,“ říká infotabule před kostelem.
Motoristé sobě. Něco mi říká, že tahle garáž už dosloužila. I Československo-sovětské přátelství je snad překonaná etapa.
Hasičská zbrojnice postavená na pamět obětem války. V Bystřici má někdo svérázný smysl pro praktičnost.
I budova Narexu, mého velmi oblíbeného nářadí (pilu i vrtačku mám dodnes), sídlí v lehce netradiční budově. Spíš bych to tipoval na nádraží.
Jarkovický rybník. Konečně trochu stínu.
Procházím parkem ke Konopišťskému zámku. Dost se to tu zalidňuje.
Kolem zámku se prochází i lovec. Štěkání zuřivých psů mi jde lehce na nervy. Do toho svatba. Tu nefotím. Fotí se sami.
Jsem z toho úplně paf.
Do Benešova táborité nečekaně vskočili z jiné strany a založili v něm, bez ohledu na nedělní den, oheň.
Petr Čornej. Jan Žižka. s. 259
Já se k Benešovu vydávám prostřední cestičkou v parku. Omylem. Vede k E55. Nevracím se. Přebíhám. Do Benešova nečekaně vskočím z jiné strany. Oheň nezakládám. Tepla je tu víc než dost.
Konečně hotel. Rychlá sprcha a honem na jídlo. „Indická? Italská? Česká?“ probírám na náměstí tři skvělé varianty. Hlavně pivko, musím se dopít. Vyhrává Švejk. Plzeň a gulášek. Zmrzlinový pohár nakonec vzdávám. Měl jsem velké oči.
Kudy jsem to vlastně šel?
Ubytování: Hotel Atlas. Mají na webu docela dobré recenze a i já jsem byl spokojený. Rezervace i check-in přes web, moderní pokoj, slušná snídaně.
Jídlo: Snídaně v Penzionu U Modré kočky. Je potřeba si ji domluvit předem. K obědu jsem si ještě ve Volarech koupil housky a paštiku. A na večeři je na náměstí v Benešově docela široký výběr. Šel jsem nakonec do Švejka, točí tam dobrou Plzeň a mají slušně velké porce.
