Celkem 31.28 km, nastoupáno 535 m, celkový čas 7:08:50.
Neděle. Poslední den třídenního putování. Bude vedro, ale snad se mi podaří dojít blízko k Praze na MHDčko.
Snídani nepodceňuju. Jsem tam už v 7:10 a i když je neděle, tak nejsem sám. Páreček vypadal, že je opravdu z masa.
„Musím si zas zahrát nějakou vlakovou hru,“ říkám si, když míjím minimuzeum při Benešovské výtopně. Baví mne simulace jako Derail Valley nebo Train Sim World. Jenom si u toho pouštím audioknížku, jinak je to lehce nůďa.
Původně jsem si říkal, že půjdu ke Konopišti přes zámecký park, ale kousek od silnice vede příjemná cyklostezka. A skoro nikdo na ní nebyl. Zato parkoviště u zámku je už po ránu narvané jak Lidl před vánoci. Honem pryč. Do lesa.
Po pár metrech nechávám za sebou obdivovatele památek, pejskaře i discgolfisty. Pozoroval jsem, jak se to hraje. Prostě hodíš létající talíř někam daleko do lesa a jdeš ho hledat.
Ano, chci, aby sem přijel pluh a silnici prohrnul. Třeba by tím přivolal zimu.
Žabovřesky. Žádné kvákání mne nevítá. Asi jenom propaganda.
„Jsou tu,“ jásám na druhém konci vesnice. Jméno obce nekecalo.
Můj ex-kolega Jan by jásal taky. Je to velký milovník žab.
Když se pohne kobyla, pohne se i hříbě. Když se pohne hříbě, pohne se i kobyla. Ale žádný provázek mezi nimi nevidím. Fyzikální záhada.
Už jsem byl v Týně (nad Vltavou), teď jsem v Týnci (nad Sázavou). Nad čím asi bude Týneček?
Místní mlynářská rodina Micků si tu v roce 1899 postavila neorenesanční dům. Železná vrata nad schodištěm je asi pozdější vychytávka, když z toho udělali poštu.
Vodáci na Sázavě. Pes plave vedle kánoe. Docela mu závidím. Hned bych tam taky hupsnul. Předpověd říkala přes 30 stupňů a odhaduju, že se nemýlila.
Konečně lavička ve stínu. Je vysoká tak, že mi z ní plandaj nohy.
Když mi spadne taveňák na zem, ani na něj nedosáhnu. Stejně bych ho už nejedl. Ani nemám moc hlad. Hlavně se dopít. Proč jsem si nedočepoval vodu u Lidlu, když jsem šel kolem? Sám sebe nechápu.
Užívám si lesa. Tak moc, že přehlídnu odbočku. „To neva, vezmem to zpátky na modrou po téhle zkratce,“ vysvětluju Žižkovi momentální nápad, pečlivě zkonzultovaný s mapou. Ani nebrblá.
Po chvilce šplhání do kopce je nadšený jak děcko. I mne to začíná bavit. „Tady by se dobře přepadalo,“ chválí mi výběr cestičky. Bývalý lapka (nebo vojevůdce?) se nezapře.
Jsou tři hoďky, vedro jak na Golgotě. Doleva nebo rovně? Volím žlutou. Možná o něco delší, ale snad víc v lese.
Vyplatilo se. Cesta je sice lehce rozježděná od žebřiňáků, ale stín je k nezaplacení.
Na zastávku BUSu v Psárech docházím deset minut před odjezdem. Dopíjím se posledním zbytkem vody.
BUS 332 (neklimatizovaný), BUS 196 (neklimatizovaný), metro B (hurá, je tu chládek) a už čekám na Zličíně. Docela se zatáhlo a bouří.
Cestou se řidič vyhýbá spadlým větvím. Rychlou chůzi ze zastávky domů mi zpříjemňuje pár drobných popoháněcích kapek. Konečně doma. Teď už klidně můžou padat i trakaře.
Kudy jsem to vlastně šel?
Jídlo: Výborná snídaně v Hotelu Atlas, včetně párečků a dobrých sýrů. K obědu jsem měl rohlík. Taveňák mi spadnul na zem.
Cesta: Z Psár jezdí BUS na Budějovickou každou půlhoďku. I o víkendu. PID apka mi poradila přestoupit u Nemocnice Krč, odkud jede BUS na Smíchovské nádraží. Časově to bylo rychlejší, než metro. Ale nevím, jestli to v tom vedru na upocených sedačkách byla opravdu lepší volba.
