16. Na Prahuuuu

Celkem 33.59 km, nastoupáno 460 m, celkový čas 7:28:16.

Vlna veder na přelomu června a července. Chodit se dá nanejvýš dopoledne. A jenom v lese. Na pražskou etapu se neodvažuju.

Až dneska. Je chladno. Konečně. Na Budějárně se dokonce přioblíkám. Nevzal jsem si větrovku, jenom protidešťovku. Kdo ví, třeba ještě bude pršet a bude se hodit.

Psáry. Po dvou a půl hodině cestování MHDčkem (díky zpoždění mi to docela blbě navazovalo) osedlávám hůlky a hurá do prvního kopečka. Dneska jich moc nebude.

První přístřešek. Deset minut od Psár. „Dáme sváču?“ navrhuje Žižka. Na prvním kilometru mi to přijde docela brzo.

Prodírám se džunglí. Nástražné šlahouny ostružin opatrně odtahuju hůlkou. „Kopřivy na desáté hodině,“ hlásí můj vnitřní radar. Když už jsou všude kolem, snažím se jít po co nejužší cestičce. Stejně mně žahnou nad kotník. Na památku.

„Houbovou, tu bych si dal,“ hlásí Žižka. A to je teprve deset hodin. „Děti ve školce to taky musí vydržet, nikdo tam nejí, vidíš!“ argumentuju. Ale je to trochu podpásovka, ve školce jsou totiž prázdniny.

„Býval jsem tu nejvyšší,“ stěžuje si vodojem, co po něm dokonce pojmenovali ulici. „Kolik se do něj asi vejde vody?“ přemítám. „Sto metrů krychlových,“ odpovídá Jesenický web.

Botič. Potok, co je v hymně zmiňován jako „voda, hučící po lučinách.“

„Za nás se mu říkalo Cedron,“ dodává Žižka. Vodní překážku odvážně překračuju suchou nohou.

„Vidím město veliké, jehož sláva bude hvězd se dotýkati,“ opakuji si první lekci prorokování. Z druhé lekce vybírám: „Asi bude pršet.“

Pár kapek sice spadne, ale Botič to tentokrát nerozvodní. V klidu se zatočí do Průhonického parku. A to ani nemá zaplacenou vstupenku.

„Konečně sváča,“ hlásí se o slovo ten na ž. Sním všechno, i sladkou tyčku. Ale na dlouhé vyvalování se to dneska není. Vítr je příjemně studený.

Dřív vedla červená přímo přes park. Dneska ho obchází podél zdi. Ale vlastně mi to neva, alej je to příjemná.

Za ostnatým drátem už asi není jenom park. Kamery sledují, jestli se někdo neodváží přeskočit. Jsou tam i pohraničníci se samopaly?

Lodí na Botič? Na takový potok mi přijde lehce naddimenzovaná.

A pod touhle přírodní lávkou by neprojela určitě.

„Kolik Botičů přejdeš, tolikrát jseš člověkem,“ říká svatý ve výklenku protějšího domečku. Má chudák ulomenou hlavu. Asi si o něj někdo opřel žebřík.

„Můžu si vás vyfotit?“ ptám se smečky vítacích psů. Je jich tolik, že je ani nestíhám spočítat. „Jenom vám uhnu ze záběru,“ svoluje jejich majitelka.

„Paneláky na obzoru,“ hlásí Žižka.

„Vezmeme to raději po hrázi,“ radí. Souhlasím.

Hřiště na famfrpál? Malí Harry Potterové posedávají unaveně u branky. Komu by se taky chtělo lítat na koštěti celý den?

Tenhle Botič už bych suchou nohou nepřeskočil. Nejspíš ani mokrou.

Pláž na Hostivařské přehradě dneska nikoho neláká. Ani nudisti se tu nenudí.

A tudy Botič zase vytéká. Bere to tunelem. Průměrný roční průtok je 0.35 m3/s. Při povodni v roce 2013 to bylo 91 m3/s. Kde se to v tom Botiči vzalo?

„Stojany na louče?“ obdivuje Žižka odmontovaná svodidla.

Podle wikipedie se Záběhlice v 15.století opakovaně staly shromaždištěm vojsk před bitvami. Žižka nepotvrzuje. Asi se zrovna někam zaběhl.

Hamerský rybník nebo Labutí jezero? „Vidíš tady snad nějakýho Hamra?“ syčí jediná plavkyně na projíždějící cyklisty.

Jižní spojka nade mnou, potok Botič pode mnou. Jsem sice v Praze prazoucí, ale přitom v přírodě, uprostřed houštin. Připadám si jak Chytrá Horákyně.

„Vršovice 1.5km“, napovídá slunečnice v zahrádkářské kolonii.

Eden, Vršovice. Čtvrť, ve které i Peloponéskou válku vyhrála podle lehce poopravených učebnic Slavie. Po dvaceti osmi kilometrech vystupuju z houští a poprvé si připadám jako v Praze.

„My máme už dvacet osm pluků?“ ptá se hrdě Žižka. Celou císařskou historii se mi vysvětlovat nechce. „Pšt, je to vojenské tajemství,“ naznačuju.

Husitský sbor rychle vystoupal mezi vinicemi na jižním svahu Vítkova, vpadl překvapeným křižákům do levého boku a vyvolal v jejich řadách zmatek.

Petr Čornej. Jan Žižka. s. 286

Já se zmatek vyvolat nesnažím a do kopce mi to po třiceti kilometrech nešlape zrovna nejrychleji.

„Kde se couráš, už je dobojováno,“ mrazí mne pohledem shůry Žižka.

Z té výšky má opravdu slušný rozhled. Stratég. Vidět, co kuli za pikle křižáci na druhé straně Vltavy, bylo v nedělním odpoledni 14. července 1420 extra důležité. Dvacetinásobnou přesilu (podle Vavřince z Březové dokonce tisícinásobnou) se podařilo nakonec odrazit. Zikmund odpískal obléhání Starého města, ale v korunovaci českým králem ve Svatovítské katedrále o dva týdny později mu to nezabránilo. Jen si musel odpustit průvod na Vyšehrad. Projížďka po pravobřežni Praze by se mu nemusela vyplatit.

Kudy jsem to vlastně šel?