Můj příběh

16.srpen 2022 Když jsem minulý rok v říjnu odešel na volnou nohu a místo posedáváni na nekonečných poradách začal chodit po venku, nedokázal jsem si vůbec představit, kolik toho vlastně tak ujdu. Pět set kiláčků za rok? Tisíc? Musím se trochu hecnout – 1500 km. A pěkně počítat jenom ty kilometry, které mi hodinky naměří při aktivitách. Né, že mi to bude započítávat i kroky, když luxuju, nebo jdu na záchod. Jenom Hiking (to když jdu s tyčkama), nebo Walking (procházky bez tyček). Hned se ve mne probudily moje analyticko-manažerské pudy a musel jsem si spočíst kolik bych tak měl… Číst dále »Jdu pro chleba a mám 1500 km

Říjen 2021. Odešel jsem z Avastu a na rozloučenou jsem od mých kolegů dostal sportovní hodinky Garmin Fenix 6S. Z obojího mám velkou radost. K rozhodnutí odejít na volnou nohu jsem se rozhoupával dlouho. Je to velký skok do nejistoty. Tuším, že mi pokecy s Avasťákama budou časem scházet, ale ta volnost je k nezaplacení. Hned prvního října je krásné podzimní počasí. Beru si nové hodinky a jdu je otestovat. Krásně barevná příroda. Life is good. Jo, takhle nějak jsem si to představoval.

Celou tu dobu, co jsem tak posedával, polehával v posteli s nohou nahoře, jsem přemítal nad tím, jak by se mi změnil život, kdybych už nemohl chodit. Nemyslím tím to nejhorší, ale co když budu mít ten kotník už tak vyviklaný, že se mi takovéto úrazy budou dít častěji? Mám se začít nějak „šetřit“? Ne, já prostě chci chodit, chci tyčkovat po lese. A až se mi podaří rozchodit tohle podvrtnutí, tak si ty procházky naopak budu chtít užít ještě víc než předtím. Je to pro mne důležité. Důležitější než nějaké úspěchy v práci. Čtu si Die with Zero [Bill… Číst dále »Co tě nezabije …

Leden 2021. Ležím na zasněžené cestičce, noha pode mnou divně zkroucená. Asi to nebyl nejlepší nápad se jít projít po sněhu. Fakt to klouzalo. Ale po několika měsících na Covidovém homeoffice prostě člověk musí vyrazit občas ven. Co s tím? Vstávám, podpírám se hůlkama a systémem krok-sun-krok se pomaličku přesunuji k autu. Není to moje první podvrtnutí kotníku, ale nikdy předtím jsem s tím nemusel jít dva kilometry k autu. Dal jsem to. Mezitím se lehce setmělo, mobil mám vybitý na 5%, domů volám až z auta. Hromy blesky. Já vím, neměl jsem dneska tyčkovat, když je nasněženo. Ortézu mám… Číst dále »Křuch

Propadl jsem nordic-walkingu. Začala s tím manželčina maminka (ja vím, můžu napsat tchýně, ale já tohle slovo z vtipů prostě nemám rád). Její nadšení bylo nakažlivé a tak jsme si v červnu 2012 hůlky taky pořídili. Lehké, nastavovací, s korkem a odepínatelnými poutky. Říkáme jim tyčky a nordic-walkingu tyčkování. Do Křivoklátských lesů to máme pár minut autem. Mám je projeté na kole, ale takhle pěšky, tiše po pěšinách, mají najednou úplně jiné kouzlo. Navíc můžeme chodit spolu s paní Columbovou. Na kole se mnou jezdit nechce, ale procházky v lese ji baví. Možná víc, než mne. Pořídil jsem hůlky i… Číst dále »Hůlky a v létě?

Poposkočíme. Jsou dva roky po narození syna Kryštofa. Já, kdysi hubeňour, nemůžu dopnout kraťasy. „Co se děje? Srazily se?“ Takhle to dál nejde. Kupuju kolo, cyklosedačku a vyrážíme na první výlet. A na druhý. A třetí. A … Kolo mne opravdu chytlo. Když je hezky, jedeme se projet. Do kopce nechávám Kryštofa šlapat pěšky, ta zátěž vzadu je znát. Zato z kopce nám to fiští. To by člověk nevěřil, že dítě na cyklosedačce samo dokáže perfektně držet rovnováhu. Když nespí. To je pak jako naložený pytel brambor. Kryštof roste jako z vody. Cyklosedačku vystřídá jednoduché dětské kolo, které pak měníme… Číst dále »Dvě K – Kolo a Kryštof

Do práce. A domů. A do práce. A domů. Jsem snad workoholik? Nějakou dobu chodíme s partičkou z práce na volejbal. Pořídil jsem si čočky, ale moje výkony to nijak rapidně nezlepšilo. Je to taková Česká Plácaná. Ještě že na tom jsou ostatní podobně a nikdo neřve: „Kam to koukáš, člověče!“ Hlavně, že nás to baví. Po osmi letech měním práci. Sun Microsystems, Netbeans tým. Všechno je nové, bezva parta. Chodíme hrát squash na Evropskou, máme to kousek. Dost mne to baví, i když mi to jde asi nejmíň ze všech. Občas vyhraju set, ale mám lehké podezření, že mne… Číst dále »Makat budeš

Na střední (chodil jsem na průmku v Chomutově) se sportem jako když utne. Puberta, jiné zájmy a tak. Přeci nebudu jezdit s rodičema na společnou dovolenou, ježišmarjá! Nanejvýš jsem se šel projít s kočárkem. Mám o čtrnáct let mladší sestry. Dvojčata. Vytlačit takový dvojkočárek do kopce není žádná legrace. Na vejšce (ČVUT FEL) jsem tomu sportu taky moc nedal. Na letním sportovním soustředění jsem si hned první den zlomil ruku v zápěstí. Nohejbal jsem tak hrál poprvé a asi i naposled v životě. Začalo mne ale dost bavit plavání. Ve tvrdé konkurenci ostatních, kteří plavali ve stejné dráze, jsem se… Číst dále »Škola, základ života

Když jsem byl chlapec malej, tak metr nad zemí, tak se u nás sice nescházeli farmáři v přízemí, ale za to jsme toho s našima dost prochodili. Kromě jedné dovolené u moře v Bulharsku (jeli jsme tam půjčeným Trabantem tři dny, nekecám!) jsme dovolené trávili po českých a slovenských horách. Zdolali jsme Krkonoše, Jeseníky, Šumavu, Vysoké Tatry, Český i Slovenský ráj a samozřejmě i České středohoří, které jsme měli za bukem. Někdy jsme chodili ve větší partě se známými z taťkovy práce, ale většinou sami. Mne nejvíc lákalo jít o kousek vepředu před ostatními, jako průzkumník. Sledovat značky, upozorňovat, kde… Číst dále »Když jsem byl chlapec malej