Přeskočit na obsah

Můj příběh

Já a sport

  • Když jsem byl chlapec malej

    tak metr nad zemí, tak se u nás sice nescházeli farmáři v přízemí, ale za to jsme toho s našima dost prochodili. Kromě jedné dovolené u moře v Bulharsku (jeli jsme tam půjčeným Trabantem tři dny, nekecám!) jsme dovolené trávili po českých a slovenských horách. Zdolali jsme Krkonoše, Jeseníky, Šumavu, Vysoké Tatry, Český i Slovenský ráj a samozřejmě i České středohoří, které jsme měli za bukem.

    Někdy jsme chodili ve větší partě se známými z taťkovy práce, ale většinou sami. Mne nejvíc lákalo jít o kousek vepředu před ostatními, jako průzkumník. Sledovat značky, upozorňovat, kde máme odbočit – to byla moje parketa.

    Bavilo mne i plánování tras. Hledání v mapě po které značce půjdeme. Co tam bude zajímavého. Krokování kružítkem, abych odhadl, kolik to bude kiláčků. Dokonce jsem měl i vlastní kroužkový zápisník, do kterého jsem si ty plánované trasy zapisoval. Byl jsem takový turistický šprt.

  • Škola, základ života

    Na střední (chodil jsem na průmku v Chomutově) se sportem jako když utne. Puberta, jiné zájmy a tak. Přeci nebudu jezdit s rodičema na společnou dovolenou, ježišmarjá! Nanejvýš jsem se šel projít s kočárkem. Mám o čtrnáct let mladší sestry. Dvojčata. Vytlačit takový dvojkočárek do kopce není žádná legrace.

    Na vejšce (ČVUT FEL) jsem tomu sportu taky moc nedal. Na letním sportovním soustředění jsem si hned první den zlomil ruku v zápěstí. Nohejbal jsem tak hrál poprvé a asi i naposled v životě.

    Začalo mne ale dost bavit plavání. Ve tvrdé konkurenci ostatních, kteří plavali ve stejné dráze, jsem se naučil správně dýchat. Plavat s hlavou nahoru, aby se mi nezničila trvalá, už mne nikdo neuvidí.

    Jeden rok jsem chodil i na volejbal. Hlavně kvůli tomu, že to bylo blízko koleje. Jediné dilema, které jsem tehdy měl, bylo, jestli mám u toho nosit brýle, které mají tendenci padat a rozbíjet se, nebo se strefovat do míče naslepo. Naslepo, rozhoduji se po té, co mi zase spadly.

  • Makat budeš

    Do práce. A domů. A do práce. A domů. Jsem snad workoholik?

    Nějakou dobu chodíme s partičkou z práce na volejbal. Pořídil jsem si čočky, ale moje výkony to nijak rapidně nezlepšilo. Je to taková Česká Plácaná. Ještě že na tom jsou ostatní podobně a nikdo neřve: „Kam to koukáš, člověče!“ Hlavně, že nás to baví.

    Po osmi letech měním práci. Sun Microsystems, Netbeans tým. Všechno je nové, bezva parta. Chodíme hrát squash na Evropskou, máme to kousek. Dost mne to baví, i když mi to jde asi nejmíň ze všech. Občas vyhraju set, ale mám lehké podezření, že mne kluci nechávají, asi abych úplně neztratil motivaci. To, že jsem jejich šéf, v tom přeci nemůže hrát žádnou roli.

    Nějak divně mi křupne v kotníku. Nezpevněným kotníkem trpím už od dětství, ale už se to dlouho neozvalo. Dělám týden z domova s nohou nahoru. Ještě že to v Sunu jde. Po týdnu s tím jdu přeci jen k doktorovi. Mám to pořád nateklé. Dostanu ortézu a lehký pojeb, že jsem nepřišel dřív.

    A znova. Jít hrát dva měsíce po úrazu nebyl zrovna nejlepší nápad. K doktorovi jdu hned, dostanu místo ortézy škrobák na tři týdny. Tak to je přesně to, co jsem nechtěl.

    Když se mi po sundání sádry podaří ještě naštípnout palec na noze, doktor mne upozorňuje, že mne příště nebude moc poslat na rentgen. Už jsem jich měl za poslední dobu moc. Nevím, jestli mne nechce jen tak postrašit, ale docela to se mnou zamává. Naše squashová partička přichází o nejslabší článek. Koho teď budou porážet?

  • Dvě K – Kolo a Kryštof

    Poposkočíme. Jsou dva roky po narození syna Kryštofa. Já, kdysi hubeňour, nemůžu dopnout kraťasy. „Co se děje? Srazily se?“ Takhle to dál nejde. Kupuju kolo, cyklosedačku a vyrážíme na první výlet. A na druhý. A třetí. A …

    Kolo mne opravdu chytlo. Když je hezky, jedeme se projet. Do kopce nechávám Kryštofa šlapat pěšky, ta zátěž vzadu je znát. Zato z kopce nám to fiští. To by člověk nevěřil, že dítě na cyklosedačce samo dokáže perfektně držet rovnováhu. Když nespí. To je pak jako naložený pytel brambor.

    Kryštof roste jako z vody. Cyklosedačku vystřídá jednoduché dětské kolo, které pak měníme za pořádné, s „přehazkou“. Na první cyklodovolené s Adventurou v údolí Mosely ujede Kryštof v jedné etapě 62km. Na první třídu fakt dobrý. Mě tedy nohy dost bolely.

    S Adventurou jezdíme na dovolené i další roky. Projeli jsme co se dalo. Maďarsko, Mosela/Rýn, Dánsko, Korsika, Dolomity, Rakousko, Chorvatsko s cyklojachtou, Toskánsko. To jsme dali dokonce dvakrát. Spojení cyklistiky, dobrého jídla a večerního koupání v moři prostě nemá chybu. Víno taky, ale to jenom pro mne. Kryštof jezdí na zmrzku, nejčastěji citrónovou. Tu ochutnával na všech dovolených.

    Sjeli jsme i Provence, jako puťák se stany. Na lehko, s doprovodným autobusem a kuchařem Zdendou. Tam se Kryštof poprvé odpojil a jel jinou variantu etapy než já. Chtěl prostě vyjet na Mont Ventoux, nejvyšší horu v regionu a já si na to opravdu netroufal. V té době už vyjížděl kopečky o hodně rychleji než já a fyzičku měl nabušenou tréninkem z karate, na které chodil několikrát týdně. Navigovat uměl taky suprově. Rozhodně lépe, než někteří další účastníci zájezdu. I já jsem se na něj spoléhal. A stejně ve mně byla malá dušička. Co když se mu něco stane?

    Nestalo. Sešli jsme se odpoledne v městečku. Dal to a byl na to právem hrdý. A já zase na něj. Dospěl. V září jde na střední, tohle je nejspíš poslední zájezd s Adventurou. Přeci nebude jezdit s rodičema na společnou dovolenou, ježišmarjá!

  • Hůlky a v létě?

    Propadl jsem nordic-walkingu. Začala s tím manželčina maminka (ja vím, můžu napsat tchýně, ale já tohle slovo z vtipů prostě nemám rád). Její nadšení bylo nakažlivé a tak jsme si v červnu 2012 hůlky taky pořídili. Lehké, nastavovací, s korkem a odepínatelnými poutky. Říkáme jim tyčky a nordic-walkingu tyčkování. Do Křivoklátských lesů to máme pár minut autem. Mám je projeté na kole, ale takhle pěšky, tiše po pěšinách, mají najednou úplně jiné kouzlo. Navíc můžeme chodit spolu s paní Columbovou. Na kole se mnou jezdit nechce, ale procházky v lese ji baví. Možná víc, než mne.

    Pořídil jsem hůlky i našim. Taťka už má svůj pravidelný šestikilometrový okruh. Je to opravdu nakažlivé.

  • Křuch

    Leden 2021. Ležím na zasněžené cestičce, noha pode mnou divně zkroucená. Asi to nebyl nejlepší nápad se jít projít po sněhu. Fakt to klouzalo. Ale po několika měsících na Covidovém homeoffice prostě člověk musí vyrazit občas ven.

    Co s tím? Vstávám, podpírám se hůlkama a systémem krok-sun-krok se pomaličku přesunuji k autu. Není to moje první podvrtnutí kotníku, ale nikdy předtím jsem s tím nemusel jít dva kilometry k autu.

    Dal jsem to. Mezitím se lehce setmělo, mobil mám vybitý na 5%, domů volám až z auta. Hromy blesky. Já vím, neměl jsem dneska tyčkovat, když je nasněženo.

    Ortézu mám z minula. Ibuprufen v mastičce taky. K doktorovi se mi nechce, zlomené to nemám. Nemocnice jsou plné COVID pacientů a přece tam nebudu chodit s takovou prkotinou. Pracuji tak jako tak z domova, jenom telefonuji z postele, místo od stolu. Od postele do koupelny se statečně přesouvám za pomocí hůlek. Do týdne, maximálně dvou, to bude určitě vyléčené.

    Není. Trvalo to déle, než jsem čekal. Když se po šesti týdnech poprvé vydávám mimo náš byt, připadám si jako hrdina. Nebo zombík. Moje první, lehce kulhací procházka v lese je dlouhá asi padesát metrů. Dal jsem to. Ale byl jsem rád, že jsem nešel sám.

  • Co tě nezabije …

    Celou tu dobu, co jsem tak posedával, polehával v posteli s nohou nahoře, jsem přemítal nad tím, jak by se mi změnil život, kdybych už nemohl chodit. Nemyslím tím to nejhorší, ale co když budu mít ten kotník už tak vyviklaný, že se mi takovéto úrazy budou dít častěji? Mám se začít nějak „šetřit“?

    Ne, já prostě chci chodit, chci tyčkovat po lese. A až se mi podaří rozchodit tohle podvrtnutí, tak si ty procházky naopak budu chtít užít ještě víc než předtím. Je to pro mne důležité. Důležitější než nějaké úspěchy v práci.

    Čtu si Die with Zero [Bill Perkin] a rovnám si v hlavě priority. Opravdu potřebuji trávit v práci (byť na homeofficu) tolik času? Co když za pár let nebudu moc tyčkovat? Nebo dělat něco jiného, co teď odkládám, až na to budu mít čas. Nebude mi to pak líto?

  • Inspirace: Kryštof přešel Šumavu

    S Kryštofem jsme projeli na kole nejednu evropskou zemi, ale pěšky jsme toho moc nenachodili. Kolo mne v té době bavilo víc. Náš jediný delší pěškovýlet při cyklodovolené v Alpách skončil mými super puchýři a vědomím, že jít po srázu kopce dolů několik hodin prostě není pro mne. Tak nějak jsem předpokládal, že ani Kryštof nebude mít dálkové pochody příliš v lásce. O to víc mne překvapil, když v květnu 2021 přišel s tím, že půjde sólo přechod Šumavy. Zítra.

    Měl už všechno nakoupené, sbalené, rozmyšlené kudy jít, kde bude spát, co bude jíst (o cold soakingu jsem slyšel prvně), kde nabere vodu a bylo vidět, jak se těší, až si po zkouškovém vyčistí hlavu. Brzy ráno jsem ho hodil na rychlík Berounka, směr Železná Ruda a byl fuč.

    Vrátil se se spoustou zážitků ze spaní v přírodě, plný emocí z přechodu hraničním pásmem, kde kdysi byly vesnice. Jeho nadšení je nakažlivé. Taky bych někam vyrazil. Budu muset potrénovat, ale jednou něco takového dám.

  • A je to!

    Říjen 2021. Odešel jsem z Avastu a na rozloučenou jsem od mých kolegů dostal sportovní hodinky Garmin Fenix 6S. Z obojího mám velkou radost. K rozhodnutí odejít na volnou nohu jsem se rozhoupával dlouho. Je to velký skok do nejistoty. Tuším, že mi pokecy s Avasťákama budou časem scházet, ale ta volnost je k nezaplacení.

    Hned prvního října je krásné podzimní počasí. Beru si nové hodinky a jdu je otestovat. Krásně barevná příroda. Life is good. Jo, takhle nějak jsem si to představoval.

  • Jdu pro chleba a mám 1500 km

    16.srpen 2022

    Když jsem minulý rok v říjnu odešel na volnou nohu a místo posedáváni na nekonečných poradách začal chodit po venku, nedokázal jsem si vůbec představit, kolik toho vlastně tak ujdu. Pět set kiláčků za rok? Tisíc? Musím se trochu hecnout – 1500 km. A pěkně počítat jenom ty kilometry, které mi hodinky naměří při aktivitách. Né, že mi to bude započítávat i kroky, když luxuju, nebo jdu na záchod. Jenom Hiking (to když jdu s tyčkama), nebo Walking (procházky bez tyček).

    Hned se ve mne probudily moje analyticko-manažerské pudy a musel jsem si spočíst kolik bych tak měl ujít denně, za týden a za měsíc, abych tu patnáctistovku dal. Jasně, v zimě to nejsíš bude přibývat pomaleji, ale aspoň abych věděl, jestli je to vůbec splnitelné.

    ActivityGoalkm per daykm per weekkm per month
    Hiking10002.7419.2383.33
    Walking5001.379.6241.67
    Total15004.1128.85125.00

    OK, to nevypadá vůbec špatně. Dvě hodinové procházky po okolí a dvě dvouhodinová tyčkování někde venku. Čtyři aktivity za týden. To musím dát. Jdu do toho.

    Garmin Connect má skvělou věc, dá se z něj exportovat seznam aktivit, včetně detailů. V Google sheets jsem si vytvořil krásnou tabulku a grafík, na kterém jsem mohl sledovat, jak na tom vlastně jsem.

    Manuální update google sheetu mne ale brzy nudil – přišel čas si zaprogramovat. Python je na datový projekt jasná volba, musel jsem si jenom lehce oživit jak se v něm zachází s googlesheetem a voilá – skriptík byl během pár dnů na světě. Dneska bych to asi dělal přes pandas, třeba se k tomu v rámci refactoringu ještě někdy vrátím.

    No a pak už mi nezbývalo jen nic jiného, než chodit a chodit. A chodit a chodit.

    Na grafu jsem sledoval, že začínám mít opravdu náskok. Prvních 1000km jsem slavil na konci května na Husově cestě z Bedružic do Plané. A těch zbývajících 500km jsem dal od června do půlky srpna. Tedy za srpen jsem toho moc nenachodil, jak je vidět z tabulky. Bral jsem to vysloveně procházkově. Ve vedru se mi do vysokohorských výkonů prostě nechce.

    No a jaká byla dnešní, jubilejní etapa?

    Úplně obyčejná cesta do obchodu pro chleba, kterou dělám tak čtyřikrát do týdne. Obchod máme od nás co by kamenem dohodil, ale já to nejdřív beru na druhou stranu – ke kostelu a podél hřbitova. Tam nikdo kameny nehází.

    Nevím, jestli by v případě apokalypsy ten řetěz na bráně zombíky udržel. Velkou důvěru v něj neskládám. Ale třeba by je zastavilo lanové hřiště, které je hned u hřbitova. Provazy úplně lákají k prolézání a zombíci by určitě neodolali. Vždyť jsou jako děti, ani neumí pořádně chodit.

    Lanové hřiště

    Kopeček (převýšení aspoň 5 metrů!) a za ním moře. Asi. Aspoň si to tak vždycky představuju, že by tam mohlo být. Určitě tam kdysi bylo.

    Ale už není. Pole, v dálce kopečky, louka s odkvétajícími kytkami, které fotím a posílám paní Columbové. No co, i z procházky po okolí se dá poslat kytička. „A traktor nebude? Nebo aspoň bagr?“ ptá se paní Columbová. No uvidíme.

    Kytička z cest

    Sestupuji ke škole po cestě z bílého písku, kde děti občas hledají trilobity. Po dvou kilometrech zakončuji první chodeckou část a vrhám se na kombinaci posilování a protahování. U školy je úplně super venkovní posilovna.

    Má sice jenom pár strojů, ale kolem půl hoďky tam klidně strávím. Už si s sebou beru i ručníček a vodu na pití. V tom vedru po ránu se to hodí.

    Když není traktor, ani bagr, musí paní Columbové stačit buldozer.

    S opravou silnice docela pohnuli. Minulý týden jsem přecházel vybagrovanou díru, dneska mám co dělat, abych přeskákal žhnoucí asfalt. Mumlám si pro sebe: „Jsem jogín a umím přejít i žhavé uhlíky.“ Moc to nepomáhá. Raději to beru rychle na chodník, než se mi moje nové ponožkoboty slijí s povrchem silnice.

    Podejdu dálnici a jsem u zámku. Nežije tam žádná princezna. Tedy možná že jo. V zámku je teď knihovna a v ní by se určitě nějaká pěkná pohádková knížka našla.

    Letos tam opravují další část střechy. Komouši to nechali zchátrat, porevolučnímu majiteli došly prachy, ale naštěstí to město před deseti lety odkoupilo a snaží se to postupně opravovat. Bude to ještě na dlouho, ale každým rokem je zámek opravenější a hezčí.

    Na cestu podél Litavky se vždycky moc těším. Řeka, cyklostezka, zklidnění se a do toho heavy postindustriál jak z nějaké dobré střílečky.

    Hlavní hrdina pohrdá broděním se mělkou říčkou.

    Ručkuje přes lávku s potrubím.

    Z vybombardované železárny přilétají drony.

    Z dosud nepublikované akční hry Chodím, tedy jsem

    Hop a skok, zpět přes dálnici, a jsem konečně u večerky. Půlku chleba beru rovnou do ruky, na otázku „Ještě něco?“ odpovídám mým obligátním „ne!“ Platím jednadvacet kaček pánovi, který je tam od rána do večera a za další dvě minutky jsem doma.

    Exportuji data, spouštím můj všepočítající skript a jo, je to tady.

    Od začátku roku jsem ušel 1500.51 km.

    vypočítáno programem Sport Tracker

    A je to. Hotovo. Už nemusím letos ujít ani kilometr. Plán jsem přece splnil.

    Těch 2000km bych letos nakonec mohl dát, ne?“ vrtá mi v kebuli. Challenge accepted.